Karavana jede a psi štěkají, tak by se dal shrnout projev předsedy Evropské komise a pokud nějaký novinář očekával, že se něco o směřování Unie dozví, musel být zklamán. „Brexitem nic nezačíná a nic nekončí. Vítr nám vane do plachet.” Byl to projev ryze normalizační, jak by řekli pamětníci komunistického posttotalitního režimu 80. let, kdy budovatelé zářných zítřku ztratili svou víru a oháněli se reálným socialismem, faktem institucionalizované ideologie, čili svou faktickou mocí a vládou. A jako tenkrát už tušili svou Nemesis, vyhrožovali „zaprodancům a ztroskotancům,” tak i Juncker pohrozil Britům, že budou litovat a nikoli bezdůvodně. Už tři měsíce trvají bezvýsledná vyjednávání Unie s Británii, protože ideologická konstrukce kartelu nepřipouští kompromis s volným obchodem.
Ideologický projekt ztrátu víry ovšem dlouhodobě nepřežije, žádná moc nemůže být holá, ta nedemokratická se musí opírat o nějakou pohádku, ta demokratická o soudržnost a souručenství národa.
Mezi politology a nejen u nás už delší dobu převládá přesvědčení, že je demokracie v těžké krizi. Tradiční pravolevé zápolení ustoupilo do pozadí, jako bychom se už neměli přít, zda méně státu či více peněz v kapse, méně předpisů nebo více individuální i podnikatelské svobody či naopak a kontroverzní témata jako muslimská imigrace, islamoterorismus, národní nezávislost nebo bláznivé genderové, zelené a jiné ideologie namíchaly jedovatý politický koktejl tak mocně, že se o přízeň voličů ucházejí často jen monotématické protestní strany pouhé negace. Jediné téma nestačí, byť by bylo stokrát pravdivé. Politická strana má mít široké spektrum politiky, a když to vázne, i názor na stavbu silnic a provoz venkovských hospod.