Koalice poražených
V komentáři „Pražská koalice je v pořádku“ (LN 18. 10) se Petr Kamberský pokusil obhájit neslušnost a technokracii v politice pozitivistickým pragmatismem, čili názorem, že nikoli co být má, nýbrž to co je, je v pořádku, protože je to politicky standardní, přestože nad tím někdy jásat nelze. Propánajána, to by mohli novináři svou roli hlídacích štěkalů rovnou zabalit a poroučet se.
Ano, na koalici, kde do hry obecní vlády vstupuje jen mikroekonomické uvažování, opravdu není nic ideologického, jde jen a jen o to, aby nevznikla oligarchie známá pod jiným řeckým jménem – kleptokracie. A ta právě na pražském magistrátu opět vznikla, respektive naděje, že nevznikla a nebude zatloukat miliardové hříchy minula, je minimální. Tvrdit, že předvolební rozparcelování pražských obvodů, které vyřadilo stranu zelených i věci veřejné a tím tuhle koalici technicky usnadnilo, je běžným anglosaským zvykem „gerrymandering“ není pravda. Tam totiž vyplývá z nepoměrného volebního řádu, kde vítěz bere vše, a tudíž nezbývá než při pohybu obyvatelstva stále pozměňovat historické hranice obvodů. Anglická volební komise je relativně nestranná (obě strany mají stejné zastoupení) a vůbec nejde o vyřazení systémem už předem vyřazených malých stran. V Americe, kde rozhoduje prostou většinou kongres je tato praxe zuřivě kritizovaná, přestože v celkovém součtu jde o málo, protože prezidentská a legislativní moc je bezmocně provázána. V porovnání s ní vypadá většinový anglický premiér téměř jako diktátor.
Vedení ČSSD i ODS je z komplotu svých pražských stran právem nešťastné. Otázka zní, proč jsou oba lídři stran tak bezmocní a neschopni prosadit svou nadvládu a dlouhodobý zájem svých stran. Když se v Anglii bývalý premiér Gordon Brown pokusil po prohraných volbách sestavit vládní koalici s malými stranami, ozval se unisono a ze všech médií řev – koalice poražených. A bylo po všem. Pravda i on musel být usměrněn veřejným míněním. Politika nemá být jen kšeftem jakýchkoli aliancí, ale i výrazem toho, co se sluší a patří. Čestný politik je schopen chápat a povýšit veřejný zájem nad svůj úzce osobní. Je schopen sebeomezení. Křivé úsměvy a arogantní projevy obou exlékařů (!) a dnes vedoucích funkcionářů pražské ODS Borise Šťastného a Bohuslava Svobody takovouhle naději nedávají. Tvrdit, že by si voliči v Praze s výjimkou zatvrdlého jádra ODS, mohli přát, aby se vlády na magistrátu znovu ujala zdiskreditovaná strana, nad tím zůstává rozum stát. Není totiž ani představitelné, že staré defraudanty z vlastních stranických řad potrestá.
A čacký specialista na český chlívek (stála rubrika LN), jako je Kamberský, aby teď se zdvojeným možná ztrojeným úsilím sledoval, jak bude nový kariérista Mudr. Primátor, jemuž ani na budoucnosti občanských demokratů pranic nezáleží, čistit magistrátní velechlív. Teď se ovšem zametat bude, ale trochu jinak než jsme si to představovali.
LN. 23. 10. 2010
Ano, na koalici, kde do hry obecní vlády vstupuje jen mikroekonomické uvažování, opravdu není nic ideologického, jde jen a jen o to, aby nevznikla oligarchie známá pod jiným řeckým jménem – kleptokracie. A ta právě na pražském magistrátu opět vznikla, respektive naděje, že nevznikla a nebude zatloukat miliardové hříchy minula, je minimální. Tvrdit, že předvolební rozparcelování pražských obvodů, které vyřadilo stranu zelených i věci veřejné a tím tuhle koalici technicky usnadnilo, je běžným anglosaským zvykem „gerrymandering“ není pravda. Tam totiž vyplývá z nepoměrného volebního řádu, kde vítěz bere vše, a tudíž nezbývá než při pohybu obyvatelstva stále pozměňovat historické hranice obvodů. Anglická volební komise je relativně nestranná (obě strany mají stejné zastoupení) a vůbec nejde o vyřazení systémem už předem vyřazených malých stran. V Americe, kde rozhoduje prostou většinou kongres je tato praxe zuřivě kritizovaná, přestože v celkovém součtu jde o málo, protože prezidentská a legislativní moc je bezmocně provázána. V porovnání s ní vypadá většinový anglický premiér téměř jako diktátor.
Vedení ČSSD i ODS je z komplotu svých pražských stran právem nešťastné. Otázka zní, proč jsou oba lídři stran tak bezmocní a neschopni prosadit svou nadvládu a dlouhodobý zájem svých stran. Když se v Anglii bývalý premiér Gordon Brown pokusil po prohraných volbách sestavit vládní koalici s malými stranami, ozval se unisono a ze všech médií řev – koalice poražených. A bylo po všem. Pravda i on musel být usměrněn veřejným míněním. Politika nemá být jen kšeftem jakýchkoli aliancí, ale i výrazem toho, co se sluší a patří. Čestný politik je schopen chápat a povýšit veřejný zájem nad svůj úzce osobní. Je schopen sebeomezení. Křivé úsměvy a arogantní projevy obou exlékařů (!) a dnes vedoucích funkcionářů pražské ODS Borise Šťastného a Bohuslava Svobody takovouhle naději nedávají. Tvrdit, že by si voliči v Praze s výjimkou zatvrdlého jádra ODS, mohli přát, aby se vlády na magistrátu znovu ujala zdiskreditovaná strana, nad tím zůstává rozum stát. Není totiž ani představitelné, že staré defraudanty z vlastních stranických řad potrestá.
A čacký specialista na český chlívek (stála rubrika LN), jako je Kamberský, aby teď se zdvojeným možná ztrojeným úsilím sledoval, jak bude nový kariérista Mudr. Primátor, jemuž ani na budoucnosti občanských demokratů pranic nezáleží, čistit magistrátní velechlív. Teď se ovšem zametat bude, ale trochu jinak než jsme si to představovali.
LN. 23. 10. 2010