Přečetl jsem si dehonestující polemiky s mým článkem „Postižená společnost,“ ve kterém jsem upozornil na problém, že z absolutní (čili špatně pochopené) úcty k životu, lékaři zachraňují čím dál víc předčasně narozených (opravdu totálně) beznadějných případů odsouzených i s osamělou matkou k celoživotnímu živoření. A to vůbec nemluvím o tom, že takové matce pečovatelce stát není schopen zajistit ani adekvátní finanční pomoc, takže zoufale zápasí s úřady o přežití.

Statistiku takových dětí, které se vejdou do dlaně, ukrývají nemocnice v zavádějící statistice dětí narozených pod vahou 2, 5 kg, pravděpodobná je ovšem váha pod jedno kilo a stáří 24 týdnů. Je absurdní v tomto kontextu mluvit o úctě k životu, jestliže zároveň dochází k masové infanticidě. Místo racionální diskuse, kde leží hranice, pokud vůbec, za kterou by se právě z etických důvodů snad zachraňovat nemělo, mne autoři napadli z eugeniky a sociálního inženýrství s odkazem k nacismu. Bojovat s bludy a zločiny minula je opravdu velmi snadné, je to, jako bojovat s vlastní prababičkou, všimnout si ale kriticky dnešních problémů, které se teprvé klubou, je velmi obtížné. Eugenika dávných socialistů (H. G. Wells, G. B. Shaw, B. Russell) chtěla sterilizací a izolací vylepšovat kvalitu společnosti. Zdiskreditovaly ji nakonec nacistické zločiny.

Dnešní problém je přesně opačný, je to eugenika a sociální inženýrství postavené na hlavu. Dostali jsme se do područí technologie a skutečně vyrábíme děti, které nebudou chodit, mluvit, normálně spát, jíst a vyměšovat a po většinu času žít v bolestech. Nechtěl jsem být osobní, ale moje žena závidí postiženým dětem, které mohou alespoň sedět. Bůh ví, co bude dělat, až naše dítě neunese! Pan Cikrt „Do zdravé společnosti patří i postižení“ (LN 24.10.), o čemž přece vůbec nikdo nepochybuje, „zapeklitost otázky“ sice přiznává, ale tím to pro něj končí. Já tvrdím, že s takovým postojem, nám jednou tenhle problém přeroste přes hlavu.

LN 25. 11. 2010