Dnešní královskou svatbu v Londýně slaví téměř celý svět ( mluví se o dvou miliardách lidí u televizních a rozhlasových příjímačů, nemluvě o internetu) a tak budou světové vlně zájmu vystaveni i ti, které to nezajímá. Jak je možné, že v dnešní rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické i pseudodemokratické globální kultuře, je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní majestát, tradici, a na rozdíl od civilních království Skandinávie, i značnou ceremoniální, jazykovou (Queen´s English) a etiketovou nadřazenost, ke které patří pukrle i pasování do rytířského stavu, tak významný?

Jistě, jde o událost kulturně zakotvenou v Britském společenství národů a bývalém impériu, kde je dodnes Alžběta II. formální hlavou čtrnácti států. Je i formální hlavou anglikánské církve a navíc existuje Spojené království v povědomí všech, kteří mluví anglicky jako rodným jazkem a možná i v podvědomí těch, kteří se jí teprve jako globální jazyk naučili. V tomto smyslu je Anglie opravdu velká – Great Britain. A přece jen tohle všechno kult anglické monarchie nevysvětlí.

Anglofilní Karel Čapek kdysi napsal, že všude, kde se nachází parlament se nachází i kousek Anglie. Bystře zpozoroval, že je stará Anglie vlastně i první významnou republikou v moderní evropské historii (matkou republiky americké), a zároveň i paradoxem, protože dovedla spojit královský majestát s obyčejnou šedivou a pro většinu lidí dnes otravnou demokracií. Už Čapkův mentor G. K. Chesterton si stěžoval na strašlivou všednost demokracie a litoval ztráty barevných praporců, emblémů a cechovních insignií středověku, na úpadek privilegií a výsad, jakoby nepochybná lidská práva (svobody) spojená s pochybnými požadavky nápravy všech křivd byla podstatou demokracie. Rovnost před zákonem by neměla překážet zdravé společenské nerovnosti postavení a autority, čili meritokracie.

Ovšem nevolená monarchie meritorní být nemůže, vždyť je v ní každý člen rodiny pouze z privilegia svého narození a její konstituční význam, ona dobře uvážená nečinnost, spočívá už jen v živém a důstojném ceremoniálu (na rozdíl od mrtvých symbolů státnosti) a vyjadřuje kontinuitu společenství v rituálu, který přesahuje jedince i jeho krátký život. Vede k pokoře i hrdosti nad slavnou kolektivní minulostí, který dnešní atomizované a čím dál více ahistorické vykořeněné společnosti tolik chybí. Anglickým republikánům právě tento kvázináboženský přesah velice vadí (nechápou, že mají jen 20 %, čili že je nepodporuje ani většina levice), ale svůj odpor k poslední symbolické výspě zákonné nerovnosti nedovedou vyjádřit jinak než poukazem na náklady monarchie, které prý značně převyšují oficiální dotaci (7, 9 miliard liber). I ekonomie zná hodnoty neměřitelné. Jakou cenu má ale vznešenost?

Ta je velice náročná a vyžaduje nesmírné sebezapření a disciplinu. Proto popelce Kateřině Angličané fandí a její roli princezny jí nikdo nezávidí. Středověká tradice veřejné královské svatby (poslední se odehrála roku 1348) se vrátila (1919) opět do katedrály Westminsterského opatství. Paradoxně se v době neformálních partnerství stala symbolem monogamie, závazných rodinných pout a nezastupitelných hodnot manželství. Významné je v tomto kontextu prohlášení nového vůdce socialistů Ed Milibanda, že si po několika letech soužití svou partnerku hodlá vzít za ženu.

Možná je dnešní anglická euforie z téhle svatby i vyjádřením víry, že se to mladému páru po všech nešťastných manželských peripetiích královských dětí tentokrát opravdu podaří. Možná je i svědectvím, že člověk potřebuje mít na očích neměnný ideál.

Psáno pro Lidové noviny