Řecký povolební hrdina Alexis Tsipras, vůdce mladé levicové strany Syriza, která se odštěpila od starých socialistů Pasoku, odmítá účast na koalici poražených centristických stran, odmítá fiskální (německý) diktát unie a požaduje nové volby. Prezident se zoufale a marně pokoušel v patové situaci vyjednat nějakou úřednickou vládu, aby se druhým volbám, ve kterých by radikální Tsipras mohl zvítězit, Řecko vyhnulo. Občané se ve volbách pomstili politikům, kteří je do bankrotu zatáhli, pomstili se unii za tvrdé podmínky finanční pomoci i vnucenou vládu dosazeného premiéra a velké koalice. Teď doufají, že unii záleží na euru a bojí se natolik velmi reálné řecké nákazy v blízkém zahraničí, na níž žádný euroval stačit nebude (Španělsko, Itálie), že si teď vyjednají podstatně lepší podmínky řízeného bankrotu v eurozóně. Toho neřízeného se osmdesát procent Řeků právem obává, ale výhružky německého financministra považují za průhledný bluf.

V jednom však mají Atéňané pravdu. Škrty a úspory drastické jsou, deflační propad hospodářství k růstu nepovede ani za deset a více let. Všechny dosavadní prognózy byly mylné, Eurozóna je v recesi a světové hospodářství na pokraji stagnace. I kdyby unie zaplatila dalších sto miliard a místo necelé poloviny zbavila Řecko celého dluhu, tak se neřestně nafouklý stát škrty a tzv. vnitřní devalvací nezachrání. Na rozdíl od skutečné devalvace, která zlevní export, zdraží import a vede k růstu, je tahle cesta nejen dlouhodobá, ale naprosto devastující. Už teď se soukromý sektor propadá, zatímco státní se škrtům úspěšně brání. Teprve až děsivá nezaměstnanost zlomí páteř odborům a psychologii zaměstnaců obecně, tak začnou klesat platy. Společnost, jak vidíme na řeckém příkladu, se začne hroutit daleko dříve. Hospodářství je už pátý rok v recesi a v pasti eura je jedinou alternativou deflace vysoká inflace, která by se musela vztahovat na celou eurozónu a položila by na lopatky i německý export. Ovšem žádná společnost bez naděje na zlepšení politiku utahovaných opasků dlouhodobě nevydrží a kdo by to měl lépe vědět než právě Němci. Jenomže i mírnější postupné a mnohonásobně dražší snižování životní úrovně by německé dříče a spořivce ještě víc rozčílilo. A v roztříštěném spektru řeckých politických stran od neotrockistů po neonacisty nemůže zaznít jediný rozumný a uctivý hlas. V absurdních časech se lidé chovají absurdně a neví, že socalismus, tak jako korán, není řešení.

Řekové ovšem byli nepochybně povzbuzeni volbou francouzského socialistického prezidenta, jenž odmítá fiskální pakt a mluví o potřebě růstu. To je sice hezké a je to dokonce i smutná pravda. Ta potřeba tu je. Jenomže znamená i potřebu reformy pracovního trhu a úspor. Socialistický kandidát nejenže o tom ani nepípl, ale dokonce navrhoval další daně a výdaje. Tu starou politiku, která Francii do šlamastyky přivedla.Vždyť francouzský státní dluh neochvějně roste, zatímco hospodářství je téměř na nule a tvrdá měna stále zhoršuje bilanci zahraničního obchodu. Francois Hollande v Berlíně zjistil, že Německo je v unii plátcem a kdo platí, ten poroučí. Zjistil, že se z evropské unie pomalu stává disunie. Němci se po sjednocení navzdory všem tvrzením svých politiků stali národním státem. Vysokou inflaci a reálné sdílení dluhů těžko nepřipustí apokud tak jen kosmeticky, aby se neřeklo. Řecko z eurozóny dříve nebo později vypadne (sazky už sázky v Anglii neberou) a lze jen doufat, že dopadne jako Argentina a ne jako Zimbabwe.

A s euroopy tentokrát rád souhlasím, že bude mít Itálie a Španělsko ohromný problém, aby se v eurozóně po odtržení Řecka udržely. Už teď posílají jejich střadatelé peníze na konto do Německa (případně mimo eurozónu) a německé banky z nedostaku investičních příležitostí do Bundesbanky a ta do ECB, která je půjčuje zpátky španělským a italským bankám. Inflační circulus viciosus. Tenhle bludný kruh znamená, že má Německo v pohledávkách už dnes 600 miliard, čtvrtinu svého HDP, za něž banky kupují převážně riskantní státní dluhopisy. Dávno už totiž měly být eurozony dvě, ale kde by pak byla unie?

Psáno pro E15