Anglie (někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná Anglie) slavila a tentokrát opravdu monumentálně, vždyť to bylo teprve podruhé od doby královny Viktorie, co se panovník a opět žena dožila 60 let na trůně. Hlavní promenádou královského průvodu se tentokrát stala řeka Temže, po které se plavil pestrý konvoj lodí, bárek, historických plavidel všeho druhu dokonce i veslic a kanoí, aby dosáhl symbolického počtu 1066 oslavujícího zrod národa. A svět slavil v údivu s Anglií.

Není divu. Anglická královna je hlavou šestnácti zemí a navíc i Společenství bývalého impéria. Nejen miliarda lidí mluví dnes na zeměkouli anglicky od narození, ale všude se děti učí globální jazyk, bez něhož se už obejde jen málokdo. Ale i mimo anglicky mluvící miliardu je všude kousek Anglie, tedy přinejmenším tam, kde se usadila demokracie, parlament a ideály osobní svobody, důstojnosti, tolerance a politického kompromisu. A přitom si Anglie ta nejstarší parlamentní země klidně slaví šedesátileté jubileum absolutní monarchie. Vždyť podle ústavy (nepsané) je královna jediným vládcem – je hlavou všech zbrojních sil, je jako ve starém Egyptě hlavou státní církve a všichni obyvatelé jsou její poddaní. To ona jmenuje premiéra a tím i vládu, bez ní nemůže kabinet fungovat ani parlament zasedat či být rozpuštěn. Královna vyhlašuje vládní program, musí být o všem důležitém informována a jednou týdně naslouchá a radí premiérovi, aby věděl, co je správné a co má dělat. A když už děti nabírají rozum (neplést s logikou) učí se ve škole, že ústavní rolí monarchy je „dobře uvážená nečinnost.“ Republika se vtělila v monarchii nebo monarchie se vtělila v republiku. Čert ví.
Anglie je v mnohém výjimečná a neevropská a je výjimečná i svou monarchií.

Vždyť všechno v Anglii, nejen to státní jako pošta, galerie, univerzity či nemocnice, ale všechno co má být nóbl, vážené a ctihodné musí mít přídomek královský – královská je společnost zahradníků, královské jsou spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský znamená totiž také anglický, ale i starý, osvědčený a krásný. Neboť jen to, co je staré, je skutečně milé a milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Zatímco my si přejeme k narozeninám štěstí, zdraví a mnoho let spokojeného života, Angličané se ohlédají a přejí si hodně šťastných návratů.

A přece i britská monarchie měla svou velkou krizi. V šedesátých letech se začala bouřit pod vlivem marxismu a pádu impéria nová a početná generace studentů. Vysmívala se tradiční rodině, morálce, etiketě, minulosti i monarchii. Karikaturisté se předháněli, kdo lépe zesměšní královskou rodinu. Pamatuji se na obrázek královny v britské vlajce na nočníku a věčně rozšklebeného korunního prince Karla s ohromnýma ušima. V kině a televizi přestali končit hymnou „Bože chraň královnu.“ A těch filmových komedií o potrhlých Angličanech v koloniích jako třeba Monty Python létající cirkus. Postupně se z úšklebku stala smrtelně povinná politická korektnost – minulost je zločin a největším ze všech bylo anglické impérium. Budoucnost je nová sjednocená Evropa.

Čas však ukázal, že Angličan nedokáže milovat nadnárodní instituci jako vlastní domov. A impérium? Bylo sice násilné, ale zavedlo také neporušitelné majetkové právo, společný jazyk, umění kompromisu, svobodný pohyb lidí i zboží, nezkorumpovanou státní správu a nakonec i myšlenku svobody pod vládou zákona.

Co tedy ti dnešní alžbětinci slaví, ptá se nechápavě kontinentální Evropan, který zažil jen revoluce, převraty a nové státy vyžadující po něm loajalitu? Tradici, majestát státní moci, monarchii, slávu zašlého impéria nebo tu křehkou ženu, která tak dokonale povýšila státní povinnosti nad svůj osobní život? Možná tak trochu ode všeho, ale především kontinuitu svého společenství, svou vzájemnost a vzájemnou loajalitu. Holdem královně obnovují šťastní Ostrované svůj rituál a slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, současných a budoucích.

Jen národ, který poslouchá své mrtvé, uctívá své velikány a svou slavnou minulost, má také budoucnost.

Týždeň, 15. 6. 2012