Jak je možné, že Barack Obama vyhrál americké volby? Vždyť z Bílého domu shlíží na osmiprocentní nezaměstnanost, což je v Americe nepřijatelná míra, a na historicky největší díru ve státní kase. Jediný Obamův úspěch, zavedení zdravotnické reformy, jen přispěje k dalšímu zvýšení federálního schodku.

Ještě před padesáti lety by takový prezident ve volbách masivně propadl bez ohledu na kvalitu oponenta. Američané tehdy nebyli politicky rozdrobeni na nejrůznější sociální, etnické, náboženské a kdovíjaké nesourodé menšiny. Ne že by neexistovaly, ale americké dějiny z nich po staletí vytvářely jediný národ – „tavicí tyglík“ se tomu říkalo. Když lidé věřili v ohromné možnosti osobní podnikavosti, nehrály v politice zásadní roli ani sociální rozdíly. Amerika byla nejsvobodnější, nejbohatší a nejúspěšnější zemí světa.

Ne snad, že by stále nebyla. Ale dnes jsou Američané tragicky rozděleni na dvě početně v zásadě vyrovnané a zcela nesourodé voličské „koalice“ menšin. A prezidentský kandidát musí o tu svou koalici dobře pečovat, aby ji úspěšně dovedl k volbám. Musí ji inspirovat, hecovat, děsit alternativou protivníkova vítězství. A do značné míry i podplácet. To vše za nechutné dramatizace dvou nesmiřitelných mediálních táborů.

Znovuzvolený prezident dokázal dovést k urnám své voličstvo nejdříve odpornou kampaní, v níž zpochybnil majetek bohatého podnikatele a zneužil jeho nešťastnou formulaci o „47 procentech“, aby jej vyobrazil jako sociálního autistu. Dále vybudoval rozsáhlou polní organizaci dobrovolných agitačních nadšenců.

Američtí komentátoři jen stydlivě přiznávají rasovou výhodu prvního černošského prezidenta v tak vyrovnaných volbách – tu téměř totální podporu černochů a masivní příklon přistěhovalců z Mexika a Jižní Ameriky, bez nichž by volby nevyhrál. Kdyby mezi nimi Romney dokázal získat stejných 44 procent jako kdysi Bush, byl by zvítězil on. Ano, je to poněkud trapný statistický údaj. Američané si zvolili prvního černošského prezidenta i proto, aby se zbavili rasistického komplexu – a teď jej mají v opačném gardu zpátky. Jedním z důsledků je, že Amerika už dnes není schopna zavést přísnější přistěhovaleckou politiku.

Nakonec ale vyhrála hlavně Obamova mistrovská rétorika, s níž apeloval na víru v americkou výjimečnost i na to, že v krizi stát pomůže. Měl štěstí a slabšího protivníka: studeného a nečitelného mormonského sektáře, který početnější voličskou koalici zmobilizovat nemohl. Vyhrál lepší demagog. Jeho snahu zvyšovat daně a výdaje státu zatím zarazí Kongres. Amerika se evropskou socialistickou nemocí ještě nenakazila. Ale koleduje si.

E. 15. 13. 11. 2012