Ceremoniální pohřební průvod pod šedou větrnou oblohou s ostatky slavné premiérky se pomalu, slavnostně a za občasného potlesku přihlížejících ubíral k Svatopavelské katedrále a navzdory oficiálnímu smutku, tak jako kdysi při pohřbu Winstona Churchilla, jejího slavného předchůdce, lidé slavili majestát a slávu Velké Británie. Churchill zachránil Angličany před Hitlerem a dal příklad odvahy celému světu, Margareta Thatcherová zachránila svou zemi před hospodářským úpadkem a světu ukázala cestu ven z ekonomického státního poručnictví. Nemohl jsem se ubránit nostalgii a vzpomínkám na ta děsivá sedmdesátá léta anglického odborářského socialismu a na zázrak, kdy se zjevila tahle rozhodná a statečná žena, aby obnovila ideál svobody a individuální podnikavosti a porazila defétismus vlastní strany, která s rozpadem impéria i anglického hospodářství, ztratila víru v budoucnost.

Vítězstvím socialistů v roce 1964 se Spojené království na patnáct let ocitlo ve smrtelném objetí marxistických odborů, které si vynucovaly neustálé zvyšování dělnických mezd a progresivních daní. Zažil jsem třídní válku odborářských sovětů ve stavebním průmyslu na vlastní kůži. Když jsem se ptal, co se stane, až pod tlakem neekonomických mezd a vysoké inflace firma zkrachuje, dostalo se mi vždy jednoduché jásavé odpovědi. Konečně stát firmu znárodní, stát má peníze vždycky. Vysvětlovat těmhle revolucionářům, kam to dopracovalo centrálně řízené hospodářství, prostě nešlo. Jejich víra v Sovětský svaz a jeho rostoucí světovou moc byla neotřesitelná. Svědectví nás uprchlíků bylo podezřelé, nevěrohodné, považovali nás v podstatě za renegáty, za zapšklé pohrobky poražené buržoazie. Anglické vlády jedna po druhé kapitulovaly a znárodňovaly, mentálně i proto, že ideál svobodného trhu nebyl sdílen ani ekonomy. Friedrich von Hayek a Milton Friedman byli považováni za podivíny ekonomické akademie.

Žili jsme na západní poměry v chudém nefunkčním státě. Otravovali nás stávky, výpadky elektřiny, hory odpadků. Neustále se něčeho nedostávalo (stávky dokařů), celý rok nevycházely slavné Timesy a odboráři začali cenzurovat pravicové redaktory. Na cestu do zahraničí existovalo devizové omezení (50 liber) a peníze rapidně ztrácely na hodnotě. Anglie v roce 1967 devalvovala a v roce 1976 musela přijmout podmínky MMF, které vláda nedokázala plnit. Občas se už ani nepohřbívalo.

Když konečně nastoupila nesocialistická konzervativní vláda Edwarda Heathe, ani ona neměla odvahu na boj s odbory, nevím, snad ji děsila představa občanské války. Po ztrátě impéria byla prestiž anglické vládnoucí třídy ta tam stejně jako normativní etika a etiketa, kterou smetla revoltující mládež šedesátých let.

A tak se na usmířenou tiskly peníze, až inflace dosáhla 27 %. Progresivní daň končila na 83 % a daň z kapitálových výnosů na 98 %. V takové zemi nemělo smysl investovat, veškerý britský talent v globálním světě anglického jazyka emigroval. Mí přátelé postupně mizeli do Kanady, Austrálie a Spojených států.

Dál už je to známo. Musela přijít žena, aby zbabělým mužům ve vlastní straně ukázala jak na to. Nejen, že vyhrála boj s odbory a radikálně snížila inflaci, výdaje státu i daně, neméně radikálně zlikvidovala i majetek státu – privatizovala všechny státní podniky včetně většiny veřejných monopolů (aerolinie, voda, plyn, elektrárny, doly) a to velice šikovně. Přednost ke koupi podhodnocených akcií dostali soukromí střadatelé, počet akcionářů vzrostl o pět milionů, a všichni brzo vydělali na trojnásobku průměrné ceny. Nastoupil skutečný lidový kapitalismus oné vysmívané střední vrstvy a Anglie opět bohatla. A co víc, vláda si většinou s výjimkou menších podílu u přirozených monopolů, nenechala nic. Z českého hlediska by se dalo říct, že noví majitelé neměli co tunelovat, pravděpodobně by se však nic takového nestalo. Obchodníků podvodníků Anglie nikdy moc neměla a nižší střední nonkonformistická obchodní třída, z níž Thatcherová pocházela, byla velmi solidní. Instituce solidní a právo vymahatelné. Vláda rozprodala milión sociálních bytů, což umožnilo mnoha rodinám, aby se vymanily z otřesných chudinských ghett (nelidských betonových sídlišť pro chudé) a ze závislosti na sociální podpoře. Padla všechna devizová i kapitálová omezení a to dokonce proti názoru většiny ekonomů.

Původně nadšena myšlenkou společného svobodného evropského trhu Thatcherová brzy pochopila, že mají Kontinentálci záměr budovat nevolenou a neodvolatelnou bruselskou byrokracii jako svorník nového evropského státu, že jde pokus nahradit evropským parlamentem parlamenty národní a z Evropské rady udělat něco jako senát (Jacques Delors). Místo dobrovolné spolupráce svobodných států se měla Evropa uměle a zhora integrovat. Považovala to za budovatelskou utopickou iluzi a velké politické nebezpečí. Řekla své rozhodné ne a stala se i první politickou obětí Unie. Sesadili jí její vlastní eurofilní kolegové ve vládě, kteří její odpor považovali za provinční šovinismus, který by zlikvidoval vliv Anglie v Unii. Jen Timesy nakonec připustily svůj omyl. Anglický odpor proti ideologii v Unii šanci neměl. Stala se tak i zakladatelkou euroskepse a předpověděla zánik společné měny.

Paradoxně ovlivnila i socialistické evropské strany, které pochopily, že znárodňování je neefektivní, ne-li korupční, a postupně se rozhodly realizovat svůj ideál rovnostářského a pečovatelského státu zdaňováním a státními deficity.

Celý týden po její smrti až do pohřbu se v anglickém tisku vedly diskuse o ideovém dědictví thatcherismu. Stále se rovnostáři nechtějí smířit se základy ekonomie zdravého rozumu anglické hospodyně, která se dokázala postavit akademickým keyneseyánským ekonomům a prokázat, že státní rozpočet není zdroj ekonomické stimulace, nanejvýš umělých pracovních míst, jež zaplatí v hospodářství chybějící kapitál (daně). Že se inflací z recese nikdo nevyhrabe, když peníze přestávají být signálem výkonnosti a ničí střadatele. Že vysoké daně nevedou k prosperitě a jenom nerovná společnost může být bohatá a zajistit relativní prosperitu průměru a nejchudším pomáhat. Stále platí, že stát nesmí podnikat: jeho role je jiná (makroekonomická rovnováha), antimonopolní a regulatorní jen v obecném významu, do mikromanagementu se plést nemá. Jen malý právní přísný a nezkorumpovatelný stát vytváří bohatou společnost.

Je smutné, že se stále znovu musí vést nesmyslné diskuse o tak základních empiricky stokrát prokázaných pravdách, jakými jsou objev spontánní tržní ekonomiky pod zákonem a svobodné individuální ovšemže poctivé podnikatelské iniciativy a energie. Proto byl pohřeb Margarety Hildy (baronky) Thatcherové také díkem za rétoriku svobody, za statečný zápas, který je odkazem a který nikdy nekončí.

Z Londýna pro časopis Týždeň