Není divu, že eurokrize francouzsko-německý motor EU, jak se vedení říkávalo, zadrhla. Neshody začaly už za prezidenta Sarkozyho, který chtěl pomalé snižování státního deficitu, vždyť - 3, 7 % HDP ročně při tak levných půjčkách a desetiprocentní nezaměstnanosti není politická tragedie, uvažoval. Byl to však on, kdo ještě dokázal udržet alespoň zdání, že vládne Merkozy, že je ve středu všeho dění. Francois Hollande byl však zvolen opozicí vůči německému dirigismu a to v době, kdy se celou Evropou šíří germanofobie.

Rostoucí moc Německa, navzdory tomu, že Němci svým sousedům ručí za záchranu eura stamiliardy, tak jako každá moc, vzbuzuje odpor a kolaps hospodářství jižních států pod diktátem deflačních škrtů, přímo zášt. Nebýt eurozóny už dávno by slabé měny devalvovaly a státní deficity, propad zahraniční bilance i hypoteční bubliny by nikdy nedosáhly takové výše jako ve společném, Severem garantovaném euru. A protože je společná měna ideologicky zafixovaná a europolitická nomenklatura žádné jiné řešení (zatím) nehledá, bude konflikt mezi Německem a Jihem (a hlavně Francií) nutně narůstat. Německý tisk se francouzské etatistické málo výkonné ekonomice běžně vysmívá a francouzská média na oplátku napadají kancléřku za “národní egoismus” a “luteránský fiskální rigorismus”.

Francouzské zklamání z Unie, jež měla navždy ukončit problém německé hegemonie v Evropě, připomíná fiasko alžírské války, kdy si Francouzi uvědomili konec své velmoci. Místo impéria měli Evropu vést v Unii (a získat tím I mezinárodní prestiž) a unijní mašinérie měla pod jejich dohledem a pozdějším svazkem společné měny zaručit, aby Německo zůstalo po dvou válkách pevně ukotveno v pevných strukturách kolektivního rozhodování a nehrozila už nikdy Evropa německá.
Ironií dějin je to však právě Německo, které teď žádá integrovanou politickou a fiskální Unii. Ta se však Francouzům začíná zajídat. A nejde jen o to, že by Francouzi hráli druhé housle. Německý ekonomický model znamená pro většinu Francouzů nepřijatelnou podřízenost trhu. Dokud je francouzská životní úroveň navzdory deficitům (od roku 1974) stále tak vysoká jako dnes, budou fiskální reformy marginální o strukturálních (odbory) ani nemluvě. Žádná nová federální smlouva, jak si představují Němci, nemá na ratifikaci (lidovou či parlamentní) ve Francii nejmenší naději.

Němečtí politici stále věří, že mají jedinou pravdu – thatcherovskou – nižší výdaje a liberální reformu trhu práce a podnikání. Pravdu mají, ale ne jedinou. Stát má v deflaci snižovat hlavně svou byrokracii a daně, má umožnit malým i začínajícím podnikům levné úvěry. Ty jsou ale na Jihu dvakrát dražší než v Německu a většina menších podniků ani nemá šanci je získat. A v eurozoně nemůže Evropská centrální banka měřit dvojím metrem.

A co problém Eura? Bývalý německý ministr financí Oskar Lafontaine, jenž euro (1999) připravoval, prohlásil o víkendu, že se mýlil, “když věřil na disciplinu eura. Dnes považuje politiku interní devalvace na záchranu eura za politickou katastrofu.” K pravicové “Alternative” se tak přidružil útok z leva. I v Německu dnes, tak jako všude, začíná být konsensus hlavního proudu napadán z obou stran. A nejde jen o extremisty.

Zrodí se nakonec přece jen euro severu?

LN 7. 5. 2013