Je to už deset měsíců od slavného eurokritického, ultimativního projevu britského premiera Davida Camerona (vyhrožoval referendem, pokud nezíská některé pravomoci z Unie zpět) a všechno je už v evropské politice jinak. Tehdy se zvedl pokřik potrefených eurokratů a eurofilů, protože Cameron, sice v diplomatické omáčce, nicméně jednoznačně, napadl samo ideologické srdce unie – stále těsnější unifikaci (čili budování federace) a předložil ideál pragmatické ryze obchodní spolupráce evropských států na společném trhu. Integraci odsoudil jako příčinu hospodářského poklesu. Tím ovšem ťal do živého, protože si to dnes už možná myslí většina Evropanů. Federalisté si zřejmě tenkrát ještě neuvědomili, jak se po třech letech hospodářské krize myšlení v Evropě přiblížilo postoji euroskeptických ostrovanů, ani jaký vliv má Anglie zvláště na severní Evropu a Německo, jejíž elita čte anglicky a podléhá mnohem méně francouzskému státnímu dirigismu.

Najednou se ukázalo, že unijní rozlišení na základní unijní legislativu a vyhlašovaný princip tzv. subsidiarity neodpovídá realitě.

K Angličanům se po dlouhém očekávání připojili Holanďané a nizozemská vláda stejně jako Cameron ohrožená tvrdými euroskeptiky vydala 21. června diplomatické prohlášení, ve kterém vyjmenovala 54 kompetencí, které by měly (ovšem po dohodě s ostatními) zůstat na vládní úrovni a odmítla, což je možná důležitější, celou řadu nápadů Evropské komise jako transakční bankovní daň nebo harmonizaci daní či unijní financování politických stran. Jednou větou dokonce trumfla i retoriku britského premiéra: „Evropské, kde nezbytné, národní, kde možné.“ Holanďané jsou opatrní, ale kupodivu si troufli napadnout zaklínací větu ze zakládající smlouvy „stále těsnější unie“ s výhradou, že časy, kdy byla chápána jako princip integrace úplně ve všech oblastech už minuly. Není divu. Země je v recesi a komisariát v Bruselu požaduje okamžité snížení deficitu na 3 %. To ovšem většina Nizozemců odmítá a počet těch, kteří chtějí vystoupit z Unie dosáhl rekordních 39 %. Prohlášení vlády na uspokojení voličů ovšem stačit nebude a Wildersova euroskeptická strana nebude mít možná v příštích volbách daleko k vítězství.
V podstatně ostřejším duchu se neslo prohlášení švédských, německých a britských průmyslníků z 11. listopadu, kteří se domnívají, že uzurpace moci v Bruselu neodpovídá původnímu plánu unie.

Zdá se, že další integraci dnes odmítá už i Německo, které ke svému překvapení objevilo svou novou roli hegemona unie a pokud bude u moci Angela Merkelová, bude nepochybně pokračovat v politice malých kroků monetárních intervencí na záchranu eura, ale tak aby to německé poplatníky stálo co nejméně. Skutečná fiskální unie by ji přece mohla nakonec přehlasovat. V červnovém rozhovoru s Der Spiegelem německá kancléřka nadřazenost Evropské komise a Evropského parlamentu jednoznačně odmítla a komisi vyhradila výlučně koordinační roli. V září se do bundestagu téměř probojovala Die Alternative, nová strana, která má ve vedení mnoho ekonomů, tváří se „prounijně“ ale odmítá společnou měnu, ačkoli na ni Německo nepochybně zatím vydělává. Z pasti eura ale samotné vystoupit nemůže, náhlá revalvace měny by zlikvidovala export.

Cameron důrazem na výkonnost, odstranění byrokratické zátěže a svobodného společného trhu rozpoutal v severní Evropě diskusi. Evropy jsou ale dvě severní a jižní s Francií uprostřed a je to především krize společné měny, která odstartovala kritické myšlení.
Bankrotující státy jižní Evropy, vedené středovými federalistickými stranami se z nezbytí podřídili německé politice interní devalvace s tragickou deflací, mimo jiné i proto že většina nespokojených voličů se děsila bankrotu mimo eurozónu. Politici mohli jednostranně vykládat krizi jako import z Ameriky a důsledek státního i soukromého zadlužení (úvěrové bubliny). Diktát fiskální discipliny, záchranné půjčky i intervence Evropské centrální banky představovat jako pomoc unie.

Jenomže všeho dočasu. Při 26 % nezaměstnanosti ve Španělsku a 22 % v Itálii a stále rostoucímu státnímu zadlužení v pátem roce krize už vypadá pomoc spíš jako politika na záchranu ideologické měny. Začaly se ozývat hlasy ekonomů, že z pasti eura se hospodářství nikdy nevzpamatuje. „Měli bychom opustit Euro,“ traktát ekonoma João Ferreira do Amarala způsobil v Portugalsku v květnu senzaci a předstihl na několik týdnů i prodej „Padesáti odstínu šedi.“ Rozpoutal diskusi i v sousedním Španělsku, kde tisíc intelektuálů podepsalo v červnu proti euru manifest. Je zajímavé, že odpor vůči společné valutě na jihu Evropy zdvihá vedle ekonomů především levice, kdežto na severu je to převážně nacionální pravice. Vypadá to, že se Evropa pomalu politicky rozděluje na sever a jih. Odchod Španělska či Portugalska by zbytkové euro posílil jen nepatrně a severu neuškodil. Největší rozmrzelost s eurem i uniií dnes ale představuje veřejné mínění ve Francii.

Po španělských a portugalských ekonomech se teď ozval François Heisbourg, předseda ženevského Mezinárodního institutu strategických studíí v knize (La Fin du Rêve Européen). Právem se domnívá, že disfunkce eura (odlišné ekonomické cykly) nakonec zničí Unii, protože právní smlouvy a taktika jednotlivých řešení každé nové krize není dlouhodobě kompatibilní s fungující eurozonou. Dvě třetiny kolabujících států dnes trpí a budou trpět předraženým eurem. Podle studie Deutsche Bank je pro Německo bolestivá hranice eura za dolar 1.79, pro Francii 1.24 a pro Itálii 1.17 – to jsou šílené rozdíly.

Bez odpuštění starých dluhů, bez bankovní unie, společné fiskální politiky a finančních transferů – má dnes jižní eurozona neřešitelnou deflační dluhovou krizi a hrozí ji totální kolaps hospodářství. Instituce EU nebyly vytvořeny pro takovou situaci – měly se starat o konkurenci a obchodní konflikty, nikoli o makroekonomické problémy. Občané evropských států za krizi viní Unii a nehodlají ji odkázat větší moc. Evropou se valí vlna euroskepse. V květnových volbách do Evropského parlamentu získají odpůrci unie možná až dvacet procent. Žádná unijní smlouva dnes neprojde v lidovém hlasování, říká Heisbourg a pravděpodobný odchod Anglie bude rozbuška. Merkelová v Praze prohlásila, že euro je pro Němce srdeční záležitost a stále opakuje, že bez eura nebude ani unie. Jestliže však politicky funkční unii vytvořit nelze, musí povolit euro – společný trh je důležitější a fungoval i bez eura.

Jižané to už začínají chápat.

Pro časopis Týždeň