Do skotského plebiscitu za nezávislost, nesouhlasní říkají odtržení, zbývá jen pár dní a navzdory nadšeným prázdninovým oslavám a festivalům staronové národnosti, jež příchod nemilosrdného podzimu ukončil, ztratili odpůrci vedení a síly jsou vyrovnané.

Má kampaň YES proti „Lépe pospolu“ naději na nečekané byť těsné vítězství? Podle sázkařů, jejichž kolektivní verdikt většinou platí (riskují vlastní peníze), to s nimi stále ještě vypadá na těsnou prohru. Ale kdo ví? Angličané posledním dnům před volbami říkají momentum, pohybová síla se ve fini zrychluje a pozitivní víra nacionalistů má silnější náboj než skepse odpůrců.

Skotové mají pověst škotů a veškeré mediální diskuse se skutečně týkají budoucí fiskální politiky a otázky, jestli na tom budou občané samostatného státu lépe nebo ne. To ovšem nikdo neví, to bude záležet na hospodárné a obchodně zdatné politice a také, jak se s nešťastnými Angličany dohodnou a rozdělí státní dluh i nemalá aktiva. Co bude s obřími bankami, (v poměru ke skotskému HDP větší podíl a riziko než na Kypru), o kolik zdraží nové dluhopisné úroky a bude-li si moci Skotsko vůbec ponechat libru, což anglické politické strany svorně odmítají, protože jednotná měna a dvě fiskální vlády nefungují, jak vidíme v eurozóně. Aby vzala národovcům vítr z plachet, slíbila Skotům Britská vláda proti svému tradičnímu přesvědčení, ať si po volbách hospodaří za své daně po svém. Pokud by skotský rozpočet obsahoval i státní příjmy ze severomořské ropy a plynu tak by dnes získali Kaledonci snad o pět set až o jeden tisíc liber na hlavu více než současných 1 400 liber sociální dotace.

Mořská bonanza je ale téměř vyčerpaná. Těžba odhadovaná na 20 -30 let prudce klesá, náklady stoupají a výnos závisí na fluktuaci světových cen. Podle časopisu The Economist se má cena ropy poprvé v dějinách stabilizovat, protože americký pokles importu, levný plyn a nové úspornější technologie trvale světový nárůst poptávky snižují, dokonce ani při výpadku Iráku a Libye ceny nerostou. Ale co je ještě důležitější i většina ostatního skotského exportu je v cizím vlastnictví (whisky) a zisky zahraničních majitelů jdou do ciziny. Hodnota HDP je zavádějící, jen hrubý národní příjem (HNP), který v případě regionálního Skotska znám není, by napověděl, jaké jsou příjmy Skotů ze zahraničních investic a kolik hospodářství nepochybně ztrácí. Národovci kontrují příkladem Irska a zavedením nízké firemní daně. Skotsko je bohaté, má dokonce o 16 % vyšší průměr než Británie, proč se tedy vedou nekonečné spekulace o budoucích nákladech a výnosech, jež nikdo nezná, jako by šlo jen a jen o peníze? Národní samostatnost je přece záležitost srdeční, touha po silnější vzájemnosti, po normativní společnosti a kolektivním rozhodování, jež může poskytnout jen stát.

Skotské počítání finančního rizika ve skutečnosti není výrazem nějakého skrblictví, je důkazem, že se Skoti necítí zásadně utlačováni velkobritským centralismem. Ba dokonce, že ještě donedávna cítila naprostá většina, že má národnost dvojí, skotskou i britskou, a považovala to za výhodu. Skoti mají svůj parlament, o svém školství a jurisdikci rozhodují od pradávna a o jejich národnosti a kultuře nejenže nikdo nikdy v království nepochyboval, ale Angličané je na rozdíl od katolických Irů vždy ctili. Bylo jim v unii celkem dobře, necítí se jako frankofonní občané Quebecu ohrožení ve své identitě, národní strana dokonce slibuje, že přiláká víc přistěhovalců a to znamená barevných. Finanční riziko národního státu proto dělá mnohým vrásky na čele, jako by se ptali: stojí to vůbec za to? Co když ta skotská armáda, policie, diplomatické zastoupení a kdovíjaká další byrokracie, jež se na novém státu přiživí, bude nakonec neúměrně drahá. Co když nacionalisté všechno prošustrují? Proto také slibují, že vše zůstane absolutně při starém, žádné hranice, žádné zvýšení daní, společná měna, jen výhody.

Je to zvláštní, ze skotského pohledu se skutečně nemusí nic zlého dít, malé severské státy, i s Irskem, jež úspěšně přežilo relativně největší krizi Eurozóny, si dobře vedou.

Z anglického pohledu však odchod Skotska představuje konstituční krizi, traumatický rozkol, ztrátu mezinárodní prestiže a velké náklady. Anglická vláda i stínový kabinet se proto raději z taktických důvodů do skotských debat nemíchá. Ponechávají to ministrům a předsedovi bývalé labouristické vlády Gordonu Brownovi, kteří, zastupují skotské obvody a jejichž strana je smrtelně ohrožena. Ztratili by v parlamentě 41 zastupitelů, konzervativci jen jednoho. Skotsko už od šedesátých let volí socialisty a proto i dnes jde konflikt s konzervativní vládou na ruku zastáncům samostatnosti. Systém nepoměrně volených dvou stran by se zřejmě na dlouho překlopil na stranu konzervativců, třetí liberálně levicová strana by totiž také ztratila a to jedenáct parlamentních křesel. Prohrané referendum by politicky oslabilo premiéra, ale posílilo konzervativní stranu, která by požadovala nového výrazně antieurounijního vůdce.

Změna volební aritmetiky by ovlivnila volby (2017) a zbytková konzervativnější Británie by vystoupila z Evropské Unie. I náklady zbytkového státu by byly nemalé, čtyři nukleární ponorky bude nutno přestěhovat do nově vybudovaného přístavu a nechráněné Skotsko by představovalo bezpečnostní riziko a co teprve, kdyby vstoupilo do Schengenské unie. Slibovaná liberálnější skotská přistěhovalecká politika by znamenala další náklady na ochranu hranice a nepříjemnou a nežádanou separaci od Skotska. Anglie se dnes cítí přelidněná, přesáhla v počtu obyvatel na kilometr čtvereční i Holandsko a bez Skotska by Británie i s ostrovy jen třikrát větší než Česko byla o třetinu menší. Pro ostrovany představa klaustrofobní.

Angličané už nevládnou světu, ale stále si ještě ve světě udržují přinejmenším prestižní postavení bývalé velmoci (Rada OSN, Britské společenství národů) a vydávají na zbrojení nejvyšší částku v Evropě. A na ostrovech vládnou z logiky své demokratické většiny malému impériu Skotů, Severoirů a Velšanů. To je teď ohroženo. A vybuzená národní energie Skotských národních konvertitů se s těsnou porážkou hned tak nesmíří.

Týždeň, 8. září 2014