Německé noviny a magazíny se o víkendu před skotským referendem za „nezávislost“ stkvěly barevnými vlaječkami separatistů ze Skotska, Baskicka, Katalánie, Vlámska, Jižního Tyrolska, Severní Itálie, Walesu i Korsiky a vytyčovaly novou mapu nadcházející Evropy. Komentátoři s rozdrobením staré Evropy nesouhlasí, chápou sice, že se nedá proti demokracii plebiscitu moc namítat, zvláště že separatisté chtějí v Unii zůstat, (eurokraté vyhrožují Skotsku odkladem a eurem), domnívají se ale, že jde jen o důsledek hospodářské stagnace (o krizi eura raději nemluví) a o nechutný výraz nacionálního sobectví, jež měl duch solidární unie jednou provždy zlikvidovat. Nové státy by se totiž vytvořily z bohatších oblastí a měly by vyšší životní úroveň (v případě Skotska severomořská ropa a plyn). Je pravda, že v krizi sociálního státu nechtějí bohatí Katalánci, Vlámové ani Jihotyrolané doplácet na své dosavadní spoluobčany, ekonomismus je ale blud, lidé mají i jiné často hlubší pohnutky, pokud nejde o holé přežití.

Že se na Východě rozpadl Sovětský svaz a Jugoslávie se zdálo po komunistickém impériu celkem pochopitelné, ale západní Evropa přece prosadila po válce jednou provždy svatý princip nedotknutelných hranic, mírumilovné spolupráce a buduje jednotnou Unii, ne-li rovnou nový evropský národ.

Tak jako kdysi udržovala soudržnost starého Rakouska turecká hrozba, tak i rozpad sovětského impéria znamenal porážku vnějšího nepřítele. A zámožná Evropa se místo zbrojení s vervou pustila do budování sociálního státu a do byrokratické integrace (Maastricht 1992). Evropská unie potlačuje legislativu i legitimitu států a podporuje tzv. regionalizaci, federalisté však zapomněli, že na okraji mnoha národů dřímají potlačené kmeny a že i oblastní autonomie může vést ke vzniku nové identity. A tak Unie, poválečný mír a upadlá prestiž Státu i neschopných (často zkorumpovaných) politiků vytvořily podmínky pro politickou příležitost menšin. Jediným příkladem úspěšné integrace je prosperující Německo, jež po fiasku impéria zavedlo spolkovou ústavu a respektuje některé své dávné historické hranice v horní komoře parlamentu. Bavorský separatismus je proto spíš folklorní záležitost. Ostatně úsilí o sjednocení Německa působilo v opačném směru.

Překvapení Němci to s nebezpečím balkanizace Evropy přehánějí. Španělská vláda chystané katalánské referendum v listopadu sice považuje za nelegální, ale výroky španělských politiků a důstojníků o velezradě a masakru nelze brát vážně. Krvavý konflikt Katalánii nehrozí.

Separatistické enklávy jsou většinou poměrně okrajové, pacifistické a chtějí (zatím) zůstat v Evropské unii. A kdyby Unie nebylo, jistě by se cítily bezpečněji ve svých dosavadních státech a spokojily se s autonomií. Maně si připomínám slavnou knihu svého dávného anglického profesora „Evropskou integrací k národnímu státu.“ Nacionalismus, i ten imperiální a totalitní jak tomu bylo teoreticky u Mussoliniho a prakticky u Hitlera, je vždy sociální a i ve své dnešní mírné podobě hlásá národní souručenství, jako by to nebyl právě rozmařilý sociální stát, který je příčinou hospodářského útlumu.

Zvláštní kapitolou je Skotsko, kde se v osmdesátých letech tak jako i jinde v Anglii rozpadl těžký průmysl a má deklasovanou vrstvu nekvalifikovaných mladých lidí. Nejenom nezaměstnaní (7, 5 %), ale i ti co manuální práci najdou, trpí v bohaté společnosti nízkým společenským statutem a to znamená i větší ztrátou tradiční mužské role a proto podléhají v takové míře drogám, alkoholu a sebevraždám. V daleko větší míře také vyrůstají v neúplných rodinách vedených matkou a v třídní společnosti stále emancipovanějších dominantních a studovaných žen, které mnohdy pocházejí i z jejich sociální třídy. Proto má Skotsko mnohem horší statistiku průměrného dožití než Británie. Národní hnutí za samostatnost nabízí životní cíl, dodává energii a nové sebevědomí.

A hrozba fragmentace Evropy? Byla to kdysi ještě ve feudální společnosti hospodářská konkurence malých států, Portugalska, Benátské republiky a Holandské unie, která byla jedním z faktorů nevídaného hospodářského rozmachu. Je historickou skutečností, že se rozdrobená středověká Evropa vojensky ubránila a zažila nevídaný hospodářský rozvoj, jaký velká statická impéria neznala. Malé státy společného volného trhu, zvláště kdyby měly vlastní měnu a svobodnou fiskální politiku, mohou lépe konkurovat těm velkým a dokonce je inspirovat. Evropská unie konkurenční prostředí dusí a neškodilo by, kdyby euro, když už z ideologických příčin vzniklo, zůstalo jen v těch zemích v Zaalpí, které mají podobný ekonomický cyklus i politickou kulturu.

Ti, kteří se dnes děsí expanzivního ruského impéria, mají z fragmentace obavy, protože neví, že se žádnému rozpadlému impériu v dějinách nikdy nepodařilo znovu postavit na nohy a ruská nomenklatura je příliš materialistická, aby se o to vážně, nejen rétoricky, pokusila. Sjednocení Krymu a doněcké oblasti s Ruskem není úvodem k anexi neruských států, vždyť jsou ruské menšiny na Baltu i v jiných bývalých republikách minulostí (mládež dávno emigrovala). Něco jiného je ruská snaha neumožnit Ukrajině politickou příslušnost k Západu, kam z větší části historicky patří. Proto je nutné zbrojit, ale Euroasijský svaz pod vedením Ruska lze klidně nechat na pokoji. Nedivme se separatistům, vždyť ani ty staré evropské pacifistické státy nechtějí výrazně přispívat do rozpočtu Severoatlantické aliance.

Z Německa, jehož politickou nadvládu měla Unie jednou provždy zlikvidovat a německou ekonomiku včlenit do kolektivní solidární Unie, se stal neochotný evropský hegemon, protože paralyzovaná Francie svou vůdčí roli ztratila. Leckomu to jde na nervy, zvláště když jde o rozpočtovou disciplinu a záchranu nezachranitelného eura, ale úspěšný demokratický, federální a právní německý stát není žádné vilémovské impérium a lze s ním i se všemi jeho nedostatky prosperovat. Jednou, jak dokazuje úspěch strany ALTERNATIVE, jistě pochopí, že násilná byrokratická fiskální a nadnárodní integrace Evropy nikam nevede. Vzepětí středověkých národů je toho dokladem.

Pro časopis Týždeň