Skotští separatisté prohráli a nejen v Anglii, ale i na kontinentě si politici hlasitě oddechli, nejvíce španělský premiér Marian Rajoy, který je ohrožen daleko mocnějším odporem autonomních Katalánců a chystané referendum jim jednoduše zakázal. Skotský separatismus prohlásil za „torpedování Evropské unie,“ ačkoli i Skoti v Unii hodlali zůstat, navzdory tomu, že jim mnozí naznačovali, jak by to vlastně bylo obtížné. Ostatní eurokraté demokratičtějšího založení byli na rozpacích, plebiscit je legitimní. Na jedné straně je Skotsko de facto v Unii čtyřicet let – ale s plánem na přijetí staronové země se jaksi nepočítalo. Oříšek nejen pro eurokraty.

Referendum vyvolalo ještě jednu hlubší otázku: Nepopírá separatismus samotný základní ethos evropského společenství? Nebo je národní sobectví jen důsledkem hospodářské stagnace?

Odpověď je jednoduchá. Ačkoli Evropská unie nutně potlačuje národního ducha, legislativu států a podporuje regionalizaci, evropskou identitu jako takovou vyvolat neumí. Evropští politici si neuvědomili, že tu ještě dřímají potlačené středověké národy a mohou vznikat i nové kmenové identity. Bruselská kodifikační administrativa a Evropský parlament není pokus o federalizaci. Tudíž sama Unie, poválečný mír a upadlá prestiž státu i neschopných (často zkorumpovaných) národních politiků vytvořily podmínky pro příležitost menšin.

Stát na kapačkách

Británie přežila. Zatím. Dva miliony Skotů hlasovaly pro setrvání, jeden milion šest set tisíc pro odtržení. Mládež volila převážně nezávislost, ale ženy jejich náskok vyrovnaly. Muži rozděleni na 50:50. Kdo vyhrál plebiscit? Důchodci. Má se za to, že je rozhodnuto, náskok unionistů dostatečný, a to přinejmenším na jednu generaci. Ve skutečnosti je společný stát na kapačkách.

Tři hlavní politické strany na poslední chvíli slíbily Skotsku nemyslitelné – větší fiskální svobodu, čili zdaňovat a utrácet po svém. Jak velká ta pravomoc má být se neví a volby za rohem. Britská politická jednota okamžitě zkolabovala a ústavní změny budou ještě obtížnější. Nebude snadné Skoty uspokojit, očekávají větší dotace za „svůj plyn a ropu.“ Angličané považovali nákladnější provoz chudších oblastí za samozřejmost, tak jak je to v každé loajální společnosti, jenže skotské nacionální vzepětí se zcela protianglické zášti nevyhnulo. A to už není fér. A když je něco unfair, povstane hrozivý John Bull a ozývají se i hlasy, že by měli dostat Skoti méně z veřejných výdajů než dnes (116 % ), chtějí-li zůstat v unii.

Strana národovců (Ukip), žádá zrovnoprávnění Angličanů a nepříjemně na konzervativní stranu dotírá. Co je to za pořádek, jestliže o našich penězích si mohou podle svého ukrojit Skoti, Severoirčané i Velšané a anglická většina (53:11) nerozhoduje? Konzervativní premiér souhlasí a vyhlašuje do červnových voleb ústavní změnu. Jestliže se ovšem s rozčilenými a zklamanými Skoty nedohodne přijatelný kompromis, budou mít šanci, aby se pomstili. Jenže ve Westminsteru by mohli po volbách chybět labourističtí Skoti (41) a strana by prohrála. Proto šéf labouristů Ed Miliband konzervativní návrh na rychlé zrovnoprávnění Angličanů odmítl a ústavní změna je zase daleko.

Rozpad na dohled?

Sliby se mají plnit okamžitě, ústavu nelze spíchnout nahonem a rozhodnout má sbor smíšených expertů, a aby toho nebylo málo, slíbil jistě s myšlenkou na deklasované mladé Skoty zvýšení minimální mzdy. Centralistický suverenní britský parlament, ve kterém po dobu volebního cyklu rozhoduje tyranie většiny, může pokračovat jen za cenu rozpadu Británie.

Federace ale neznamená jen regionální autonomii, nýbrž reprezentaci národů, jež omezuje lidovou většinu a zajišťuje tak legitimitu celého státního národa. Stará Anglie nezačíná na zelené louce a nějaké novátorství po vzoru Američanů či Němců v tisícileté říši nepřipadá v úvahu. Sněmovna lordů má jinou tradici, zástupci jsou jmenovaní i dědiční a také z titulu své státoprávní profese (soudci a biskupové). Je tudíž nutné starý pořádek obejít, zemi rozparcelovat a dát stejnou fiskální pravomoc anglickým regionům okolo velkých měst Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu a pochopitelně i tomu největšímu – Londýnu.

Pokusy po vzniku národních parlamentů byly, ale nesetkaly se s pochopením, ovšem dosavadní režim, v němž angličtí poslanci o záležitostech těch druhých nehlasují (takhle se Skoti vyhnuli zavedení školného a platbě za recept), je nadále neudržitelný. A převaha konzervativních anglických poslanců by přehlasovala levicovou vládu složenou částečně z národních menšin, kdyby i ony musely o anglických záležitostech mlčet.

Partajní demokracie skutečně rychlému kompromisu nepřeje, ale Angličané jistě něco pragmatického vymyslí. Bude to stačit?

Britská národnost už dávno ztratila lesk, skotští důchodci budou vymírat a jejich vnuci sní o nové Kaledonii.

LN 22. 9. 2014