Proč novináři nerozumí Halíkovi?
Je to k nevíře, Tomáš Halík, kněz a teolog, snad pro svou mediální proslulost, vytáčí některé novináře natolik, že vyletí, i kdyby jen tvrdil, že je voda mokrá. Chce se zviditelnit, provokatér jeden a zase šlápl vedle. Jak se opovážil distancovat od karikatur Charlie Hebdo? Svoboda je absolutní. Opravdu?
Prosté, jak napsal David Brooks (N. Y. Times): kdyby takový časopis vyšel v Americe, nebyl by tolerován ani třicet vteřin. Byl by považován za šiřitele nenávisti (hate speech), čili za pokus narušit veřejný smír. Je snad urážka či blasfémie základem svobody? Vždyť vedle svobody existuje druhá hodnota naší civilizace - úcta k druhým, jak říká Halík, a ta je vtělena i do restriktivní legislativy svobodomyslného Západu, pokud jde o hanobení rasy, národa, obscénní, nactiutrhačné výroky, zvláště když vyvolávají náboženskou či rasovou nenávist nebo oslavují terorismus. Je přece zásadní rozdíl mezi názorem a urážkou. Jde o špatně řešitelný paradox a záleží na době, jak se k věci postaví - ó tempora, ó mores!
Jenže v západní Evropě, zejména v agresivní “laické” Francii se něco zásadního změnilo, Bůh je mrtev, blasfemie svatá! Redaktoři časopisu zakázali, aby se na památku zavražděných kolegů rozezněly zvony Notre-Dame. Osvícenství, kdysi zápasilo o neutralitu mezi státem a církví, dnes prosazuje zákaz náboženských symbolů a názorů, které kolidují s tzv. politickou korektností, čili zbožštěním autonomního jedince lidských práv a nulového vztahu ke společenství. S takovou normativní svobodou ovšem nelze s “akulturací” ani inkluzí muslimů počítat.
Křesťanství uznalo světskou pragmatickou, neideologickou vládu a víra se vyrovnává s rozumovým poznáním (teologie). Islám naproti tomu považuje božské za neprozkoumatelné (iracionální), zcela mimo lidský svět. Postkřesťanští Evropané rovněž. Považují empirickou vědu a její dočasné hypotézy za jedinou moudrost, za pravdu jistější než víru a každou víru za nerozum. Vznikl tak spor dvou ignorantských stran a navíc ještě civilizační. Islám nechápe smysl občanské společnosti a smrt teologické racionality znamená, že Evropa nechápe islám. Všechny náboženské kultury považují takový postoj za útok na své nejhlubší přesvědčení a dokonce za něco primitivního, neschopného hlubší reflexe smyslu života.
Milionů muslimů se Francie nezbaví a proti fundamentalistické agresi ateistů si vytvářejí stát ve státě, kterému někdy říkáme ghetto.
Už jenom z instinktu vlastní sebeobrany bychom měli vědět, že mezi uraženými a poníženými se rekrutují teroristé.
Prosté, jak napsal David Brooks (N. Y. Times): kdyby takový časopis vyšel v Americe, nebyl by tolerován ani třicet vteřin. Byl by považován za šiřitele nenávisti (hate speech), čili za pokus narušit veřejný smír. Je snad urážka či blasfémie základem svobody? Vždyť vedle svobody existuje druhá hodnota naší civilizace - úcta k druhým, jak říká Halík, a ta je vtělena i do restriktivní legislativy svobodomyslného Západu, pokud jde o hanobení rasy, národa, obscénní, nactiutrhačné výroky, zvláště když vyvolávají náboženskou či rasovou nenávist nebo oslavují terorismus. Je přece zásadní rozdíl mezi názorem a urážkou. Jde o špatně řešitelný paradox a záleží na době, jak se k věci postaví - ó tempora, ó mores!
Jenže v západní Evropě, zejména v agresivní “laické” Francii se něco zásadního změnilo, Bůh je mrtev, blasfemie svatá! Redaktoři časopisu zakázali, aby se na památku zavražděných kolegů rozezněly zvony Notre-Dame. Osvícenství, kdysi zápasilo o neutralitu mezi státem a církví, dnes prosazuje zákaz náboženských symbolů a názorů, které kolidují s tzv. politickou korektností, čili zbožštěním autonomního jedince lidských práv a nulového vztahu ke společenství. S takovou normativní svobodou ovšem nelze s “akulturací” ani inkluzí muslimů počítat.
Křesťanství uznalo světskou pragmatickou, neideologickou vládu a víra se vyrovnává s rozumovým poznáním (teologie). Islám naproti tomu považuje božské za neprozkoumatelné (iracionální), zcela mimo lidský svět. Postkřesťanští Evropané rovněž. Považují empirickou vědu a její dočasné hypotézy za jedinou moudrost, za pravdu jistější než víru a každou víru za nerozum. Vznikl tak spor dvou ignorantských stran a navíc ještě civilizační. Islám nechápe smysl občanské společnosti a smrt teologické racionality znamená, že Evropa nechápe islám. Všechny náboženské kultury považují takový postoj za útok na své nejhlubší přesvědčení a dokonce za něco primitivního, neschopného hlubší reflexe smyslu života.
Milionů muslimů se Francie nezbaví a proti fundamentalistické agresi ateistů si vytvářejí stát ve státě, kterému někdy říkáme ghetto.
Už jenom z instinktu vlastní sebeobrany bychom měli vědět, že mezi uraženými a poníženými se rekrutují teroristé.