Čekalo se to už dávno, vítězství řecké levicově protestní strany Syriza, je de facto referendem, které kdysi europolitici (Merkelová, Sarkozy) zarazili a tehdejšího premiéra zlikvidovali. “Řekové obnovili suverenitu nad německým diktátem,” jásal Pablo Iglesias, vůdce podobné strany anti-establishmentu ve Španělsku. Bude mít teď Řecko možnost zbavit se alespoň poloviny svého rostoucího a nikdy nesplatitelného dluhu (175, 5 % HDP), jak slibuje nová vláda? Z Německa, Holandska i Finska zaznívají rezolutní hlasy. Naše peníze nedáme. Dluhovou unii ne.

Jenomže bankrot je bankrot, buď vnější nebo vnitřní, a tkz. vnitřní devalvace/deflace v extrémním řeckém případě (vysoce nadhodnoceného eura) ani po šesti letech na státní ani bankovní dluhy nestačila, hospodářství likviduje, reformu státní správy neumožňuje, nezaměstnanost tragicky zvyšuje (26 %) a ty nejschopnější vyhání do emigrace. Společnost i hospodářství bez naděje se hroutí.

Vnější bankrot (řízené opuštění eurozóny) by měl nesporné výhody, které nechtějí pochopit jen eurofilní ekonomové, ačkoli jsou učebnice takových případů plné. Předlužený stát se může zbavit většiny dluhů, devalvace nastartuje růst, zlepší bilanci zahraničního obchodu, nezvýší nezaměstnanost a nelikviduje průmysl. A hlavně přinutí stát, jenž si nemůže půjčovat, aby financoval rozpočet ze svého. Argentina se fixace na dolar zbavila, z bankrotu se oklepala za čtyři roky a další čtyři léta zažila překvapivý 9 % růst HDP, takže se mohla posléze i částečně vyrovnat s většinou svých věřitelů. Rozdíl je očividný. Vnitřní devalvace (snižování platů a počtu úředníků) je záležitost obtížná, dlouhodobá a politicky destabilizující (Německo počátkem 30. let). Zvyšování daní a zpevňování měny je spirála, která splatnost státního dluhu prodlužuje. Deflace je horší než inflace. Lidé zoufale šetří. Nikdo neinvestuje. Samozřejmě ani bankrot neznamená víc než návrat k fiskální rovnováze - ekonomický výkon (efektivita, inovace) je něco jiného.

Řekové se bankrotu smrtelně obávají a zpráva, že unijní ekonomická rada odchod Řecka z eura tajně připravovala, je vyděsila. V Bruselu si myslí, že mají v ruce trumf a představují si nějaký kosmetický kompromis, aby se vlk řeckého populismu nažral a koza rozpočtových škrtů zůstala celá. Jak to celé dramatické handrkování dopadne, nevíme.

Víme ale, jak to mává s politikou, když je v krizi a pod vnějším nátlakem. Syriza slibuje nešťastnému národu konec šetření a nižší daně. Lidé vybírají z bank peníze a daním se vyhýbají ještě víc. Nakonec to ale možná budou Němci, kteří svou nepsanou smlouvu s eurem vypoví. Německý bulvár zuří a vypočítává, kolik by odpuštění řeckého dluhu stálo německé poplatníky. Že na podhodnocené společné měně deset let vydělávali, nikoho nezajímá. Evropu stále a nevyhnutelně tvoří národní státy.

Psáno pro Hospodářské noviny