Diktát eura místo bankrotu
Sedmnáct hodin včetně neprospané noci trvalo politikům eura, aby dohodli, co s povstaleckou řeckou vládou. A vymysleli třetí diktát na záchranu společné měny. Reformní podmínky ještě tvrdší, než ty Řeky odmítnuté. Athénský parlament je jistě schválí. Bojí se bankrotu.
Už se zdálo, že se Němci neobávají řeckého odchodu z eurozóny, už neplatí, jak tolikrát opakovala německá kancléřka, (padne-li euro, padne i Evropa) a že dokonce charitativně Řecku s řízeným bankrotem pomohou, převládl však ultimativní názor jižních zemí vedený Francií. Okamžitý odpis ztrát by je relativně poškodil více než severní státy a riziko, že se dostanou pod tlak finančních trhů, je zvláště pro Itálii (státní dluh 130 % DPH) zřejmě příliš riskantní. Ještě nikdy nebyl politický rozkol mezi severem a jihem Evropy tak zjevný.
Kapitulovali Němci, kapitulovali Řekové. Nespokojeni jsou ale i Seveřané, kteří musí procpat parlamentem další monumentální půjčku nesolventnímu dlužníkovi, a kdoví jestli se to v Lotyšsku a Finsku podaří. Všichni vědí, že jde jen o tříletý odklad a další ztracené finance.
Nakonec však musí i politika kapitulovat před ekonomickými zákony a je smutné, když i hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard vypráví pohádky o řeckém fiasku. Není pochyb, že země potřebuje hlubokou reformu trhu i státní správy, což je ovšem v neochotné společnosti a vládě pod nátlakem (cizinců okupantů) na dlouhé lokty, ale bez investic, spotřeby a exportu se v krátkodobém období deflace a úpadku nezbaví. Nové zvýšení daní problém prohloubí. Neúnosný dluh vzroste.
Podle Blanchardova plánu má Řecko (z letošní nuly?) dosáhnout primárního přebytku během tří let ve výši 3,5 procentního bodu, což by i při velkém optimismu vedlo ke snížení HDP nejméně o stejnou veličinu, kterou nová půjčka (82 - 85 miliard eur) na splácení starých dluhů, penzijní deficit, atd., nikdy nevyrovná.
Představa, že státní privatizovaný majetek nyní přinese 50 miliard, ačkoli byl už dříve Trojkou odhadován na 22,3 miliardy, je absurdní. Po letošním ztraceném turistickém létě a bankovním rozvratu, který způsobila zpolitizovaná ECB, jež v protikladu ke svému mandátu zastavila vnitřní oběh eur řeckým bankám, je téměř jisté, že třetí „záchranný balík” dopadne jako dva předchozí a nová půjčka je naprosto ztracena.
Konsolidace rozpočtu je v deflaci těžce poškozeného hospodářství v první fázi zhoubná. Řecko čeká ještě větší nezaměstnanost, radikalizace, politická nestabilita a nakonec bankrot. A sotva europolitici dohodli diktát, MMF obrátil o 180 stupňů - odpis dluhu je nejen nutný (třeba formou třicetiletého moratoria na splátky), ale Řecko, nemá-li se společnost zhroutit, potřebuje každoroční pomoc ve výši 8 miliard eur. A také radikální reformu ekonomiky. Takový protimluv není ovšem v Unii možný.
Už i eurooptimisté, tak jako ztracená německá kancléřka, vědí, že fiskální vládu eurozóně neprosadí, ale nevědí jak z pasti eura a vlastních voličů. Porazilo je korupční hospodaření malého Řecka a nesmyslná architektura společné měny.
HN 16. 7. 2015
Už se zdálo, že se Němci neobávají řeckého odchodu z eurozóny, už neplatí, jak tolikrát opakovala německá kancléřka, (padne-li euro, padne i Evropa) a že dokonce charitativně Řecku s řízeným bankrotem pomohou, převládl však ultimativní názor jižních zemí vedený Francií. Okamžitý odpis ztrát by je relativně poškodil více než severní státy a riziko, že se dostanou pod tlak finančních trhů, je zvláště pro Itálii (státní dluh 130 % DPH) zřejmě příliš riskantní. Ještě nikdy nebyl politický rozkol mezi severem a jihem Evropy tak zjevný.
Kapitulovali Němci, kapitulovali Řekové. Nespokojeni jsou ale i Seveřané, kteří musí procpat parlamentem další monumentální půjčku nesolventnímu dlužníkovi, a kdoví jestli se to v Lotyšsku a Finsku podaří. Všichni vědí, že jde jen o tříletý odklad a další ztracené finance.
Nakonec však musí i politika kapitulovat před ekonomickými zákony a je smutné, když i hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard vypráví pohádky o řeckém fiasku. Není pochyb, že země potřebuje hlubokou reformu trhu i státní správy, což je ovšem v neochotné společnosti a vládě pod nátlakem (cizinců okupantů) na dlouhé lokty, ale bez investic, spotřeby a exportu se v krátkodobém období deflace a úpadku nezbaví. Nové zvýšení daní problém prohloubí. Neúnosný dluh vzroste.
Podle Blanchardova plánu má Řecko (z letošní nuly?) dosáhnout primárního přebytku během tří let ve výši 3,5 procentního bodu, což by i při velkém optimismu vedlo ke snížení HDP nejméně o stejnou veličinu, kterou nová půjčka (82 - 85 miliard eur) na splácení starých dluhů, penzijní deficit, atd., nikdy nevyrovná.
Představa, že státní privatizovaný majetek nyní přinese 50 miliard, ačkoli byl už dříve Trojkou odhadován na 22,3 miliardy, je absurdní. Po letošním ztraceném turistickém létě a bankovním rozvratu, který způsobila zpolitizovaná ECB, jež v protikladu ke svému mandátu zastavila vnitřní oběh eur řeckým bankám, je téměř jisté, že třetí „záchranný balík” dopadne jako dva předchozí a nová půjčka je naprosto ztracena.
Konsolidace rozpočtu je v deflaci těžce poškozeného hospodářství v první fázi zhoubná. Řecko čeká ještě větší nezaměstnanost, radikalizace, politická nestabilita a nakonec bankrot. A sotva europolitici dohodli diktát, MMF obrátil o 180 stupňů - odpis dluhu je nejen nutný (třeba formou třicetiletého moratoria na splátky), ale Řecko, nemá-li se společnost zhroutit, potřebuje každoroční pomoc ve výši 8 miliard eur. A také radikální reformu ekonomiky. Takový protimluv není ovšem v Unii možný.
Už i eurooptimisté, tak jako ztracená německá kancléřka, vědí, že fiskální vládu eurozóně neprosadí, ale nevědí jak z pasti eura a vlastních voličů. Porazilo je korupční hospodaření malého Řecka a nesmyslná architektura společné měny.
HN 16. 7. 2015