Už několik let se Angličané hádají, zda zavést nebo nezavést daň na cukr, poslední dobou ale diskutujících přibývá a parlamentní komise si nedávno pozvala k pohovoru úspěšného televizního kuchaře Jamieho Olivera, autora několika bestsellerových kuchařek vydaných i u nás, který vede kampaň proti cukru, lidovým jídelnám á la MacDonald a nezdravým školním obědům.

O škodlivosti dnešní astronomické spotřeby návykové glukózy (50 kg ročně na osobu) téměř nikdo rozumný nepochybuje a charizmatický kuchař dostal další možnost propagace. Británie je v žebříčku obezity dětí a mládeže v Evropě na prvním místě (každé třetí dítě), do cukru se zbláznila už v době impéria a poptávka po něm měla na svědomí i otrokářství v koloniích. Ovšem Španělsko, Rusko a Německo za ní zaostávají jen o 1- 2 procenta.

Obezitou dnes už trpí celý svět a dvojnásobně překračuje počet hladovějících (jednu miliardu). Nejlépe je na tom Francie s pouhými deseti procenty tlusťochů a právě ona se před pár lety rozhodla uvalit na cukr i na slazené nápoje vysokou daň (25 korun na litr) a vlády tvrdí, že s dobrým výsledkem, spotřeba klesla o 10 procent. Nevím, jestli ten výsledek nebyl spíš lepší pro státní kasu. Francouzská prezidentská vláda příliš nediskutuje, zákon si odhlasuje a čeká, co na to národ. A když vyjdou lidé do ulic, nebo se na internetu ozve odpor několika milionů, jednoduše nařízení stáhne.

Angličané jsou naopak svobodomyslní, o chystaných zákonech dlouho diskutují a Cameronovi konzervativci daňové sociální inženýrství rádi nemají a tak navrhují zákaz reklamy a vládní dohodu s limonádovými producenty, zvláště těch „energetických” nápojů.

Pro liberální ekonomy je každý zásah do tržního hospodářství problém. Není lepší, aby se konzumenti rozhodli sami? Bude-li stát vše pro naši bezpečnost a zdraví regulovat, budeme svobodní asi jako psi na řetězu. A na tragickou obezitu mají vliv také škroby, přejídání, nedostatek pohybu, úpadek tělocviku i genetická náchylnost.

Cukr je ale jednoduchý nepřítel, je obzvlášť toxický, diabetiků valem přibývá i náklady na léčbu neúprosně rostou a má-li být zdravotnictví solidární (placeno z daní), zvláště když jde o nákladné operace, mají občané právo, aby stát konzumenty před neřestnými producenty, kteří nenesou externí náklady, přece jen chránil.

Daně zavedlo už Maďarsko, Finsko, Norsko i Dánsko, bývalé protestantské státy jsou náchylné kdeco zakazovat. Nepochybně se přidá i EU a čokoládu budeme pašovat z Ukrajiny, ale ta radost, až ji dostaneme pod stromeček.