V jednom se Američané od našeho Západu zásadně liší. Vyloupli se z britského protestantismu a přestože v době deklarace nezávislosti (1776) byli až na černochy, malý počet indiánů a katolických Irů téměř homogenním, britským národem, vytvořili časem nenapodobitelný, multietnický, jednotný lid z přistěhovalců všech národů. Hluboce přesvědčeni, že objevili recept na prosperitu i kultivovaný život a to nejen svůj, ale celého lidstva, jak hlásá nedávno vydaná kulatá známka „Globální! USA na věčné časy,” založili politické náboženství etického monoteismu, svobody, společenské rovnosti, individualismu, republikanismu, demokracie, svobodného obchodu, minimální byrokracie a nízkých daní. Svobodomyslná, politická elita byla více deistická než křesťanská, ústava nábožensky neutrální, stát měl za úkol ne-překážet a zajistit každému rovné podmínky na cestu za štěstím.

Americká energie někdy karikovaná jako sen společnosti, kde se každý může stát milionářem, nejenže sta milionům evropských chuďasů poskytla blahobytnou společnost a vytvořila světovou velmoc, ale nakazila své občany nevídaným idealismem, optimismem a dobrou vůlí, jakou národy staré Evropy neměly a nikdy mít nebudou.

Strany Republikánů a Demokratů několikrát změnily v dějinách politické barvy, ale poprvé od občanské války (1861–1865) se zdá, že tektonická trhlina ve společnosti, kterou objevil populista a outsider Donald Trump, neprobíhá mezi konzervativci a liberály, nýbrž mezi bohatou, kosmopolitní oligarchií propojenou s oběma partajemi a relativně chudnoucí nižší střední i dělnickou vrstvou. Dle mnohých v obou táborech představuje jeho vítězství bezmála útok na ústavu. Narazil jsem i na příměr s Caesarem a koncem římské republiky. Vyvozovat však z Trumpových přehnaných, demagogických a zuřivých výroků z nebývale vyhrocené, prezidentské kampaně nějaké závěry o jeho prezidentské roli rozhodně nelze – funkce také člověka určuje. Ostatně institut brzd a protivah je mocný, kongres zvyklý vládnout a republikánské špičky nejsou přátelsky naladěny vůči samozvanému uchvatiteli jejich strany. Je otázka, jak dalece svou porážku uznají. Trump byl zvolen, aby zlikvidoval establishment a pomohl chudnoucím bělochům, stal se nadějí a tribunem téměř poloviny národa i republikánské strany, byly mu odpuštěny pochybené obchodní praktiky, narcisismus, demagogie, lži i nevídané hulvátství. Porušil snad veškeré normy slušného chování. Zurážel ženy, jihoamerické přistěhovalce, svou protikandidátku nařkl z korupce a plánu zmanipulovat volby, žádná lež spiklenecké teorie mu nevadila: obvinil prezidenta Obamu za založení Islámského státu a Clintonovou za záměrné mlčení o chystaném útoku na americký konzulát v Libyi (2012), za jehož nedostatečnou ochranu se tehdy v roli ministryně zahraničí omluvila. Když ji pohrozil vězením, strhla se mediální bouře, jako by prezident mohl zrušit právní stát, ale jeho příznivci si to vyložili po svém, že mají zákony platit pro každého, tedy i pro elitu. Je nápadné, že komentátoři brali Trumpovy výroky doslova, ale nebrali jej vážně, kdežto prostí voliči rozuměli psychologii voleb daleko líp. Doslova jej nebrali, ale věřili, že to míní vážně.

Je paradoxní, že neoblíbenou, studenou a manipulativní bývalou první dámu, která už jednou primárky prohrála a nabízela jen pokračování neúspěšné Obamovy vlády proti logice střídání moci, by hravě porazil jeden každý z Trumpových, v primárkách neúspěšných republikánských rivalů. Demokraté byli rádi, že mají proti profesionálce politického amatéra a klauna. Těžko soudit, jak velkou chybu udělala Clintonová, když Trumpovy voliče označila za politováníhodné ubožáky, kdežto Trumpovy hyperboly a trapnosti jeho voličům nijak nevadily. Výrok policejního šéfa FBI několik dní před volbami, že obnoví vyšetřování Clintonové v kauze uniklých tajných emailů ministerstva zahraničí, zřejmě k její porážce také přispěl. Náhody a nehody mají v demokracii někdy zásadní vliv.

Omezená volební nabídka nutí volit menší zlo, ale ještě nikdy nevolilo v Americe tolik lidí jen z nenávisti ke kandidátovi protistrany. Paradoxně, jak se stává v Americe poměrně často, Clintonová zvítězila převahou 2, 5 milionů hlasů, největším rozdílem v dějinách amerických voleb, ale výrazně prohrála součtem nepoměrného zastoupení mandátů jednotlivých států federace. Demokraté mají čtyřprocentní nevýhodu koncentrace svých voličů ve velkých městech na severovýchodním pobřeží i v Kalifornii a ztrácí své voliče na konzervativním venkově. Právem se zdálo, že její koalice menšin měla mnohem větší šanci vyhrát. Proč by kandidáta urážlivé rétoriky s podtóny rasismu mělo volit více žen, židů, Hispánců, černochů, nemluvě o křesťanech či těch nejchudších, závislých na dávkách, pro něž jeho sociálně konzervativní nabídka nultých daní nic neznamená? A také to u nich až na křesťany prohrál, ale daleko méně než se čekalo. Značné překvapení způsobili Hispánci, kteří mu odevzdali 29 procent hlasů. Tahle ohromná etnická menšina (56 milionů) tedy zčásti odmítla antidemokratickou, levicovou politiku identity a miliony z nich volily jako integrovaní Američané.

Kam se podělo nedávno tak typicky americké, puritánské zaujetí pro kultivovaného, morálně bezúhonného kandidáta na nejvyšší post? Kolik jen energie bývalo vynakládáno na prošetření manželské věrnosti a odvedených daní. Co posedlo třináct milionů voličů republikánů, zvláště evangelikály, aby prosadili třikrát ženatého děvkaře, hulváta a narcise? Ale ani straně protivné nevadily pochybnosti o charakteru a selhání jejich dámy v ministerské funkci, což by ještě nedávno stačilo na diskvalifikaci.

Novopohanství. V americké společnosti sice už celá desetiletí probíhá kulturní válka dvou nesmiřitelných, ideologických táborů, ale koalice tradicionalistů a evangelikálů v zápase s liberály prohrála. Nezabránila potratům, manželství homosexuálů, pornografii, výuce ateistického darwinismu a zcela běžné se staly protináboženské výroky ve veřejném prostoru. Ten kdysi navzdory odluce státu a církve zrcadlil vět-šinový protestantismus, ale od šedesátých let 20. století jej postupně ovládli liberá-lové a tak média, školy i univerzity kombinací empirického racionalismu a zdánlivě nestrannou ideologií multikulturalismu, antidiskriminace, zvýhodňování etnických i sexuálních menšin napadají diskriminační křesťanství. Společnost se za dvě desetiletí natolik sekularizovala, že polovina dětí už nezná ani desatero. Prezident Bill Clinton by jistě o generaci dříve svou funkci neustál, když byl usvědčen z křivé pří-sahy, prohřešku závažnějším než smilstvo.

Trumpův zápas s elitou se proto nemohl odehrát pod vlajkou křesťanství, i když si jistě věřící konjunkturální změnou názoru na potrat naklonil. Liberální média i mnozí konzervativci si podle typologicky rodného brexitu vykládají jeho úspěch třídně, mobilizací bílé, dělnické a nižší střední vrstvy, jejíž příjmy dlouhodobě zaostávají v důsledku likvidace tradičního průmyslu a přenosu výroby do ciziny. Proto slíbuje snížit daně i byrokracii, omezit levný import a imigraci nekvalifikovaných, jež zvyšuje zejména životní úroveň vyšší třídy. Jistě, Amerika je plná zdevastovaných, průmyslových zón, vysoce mobilní společnost si však poradila a manuální profese se přestěhovaly do služeb. Statistika vykazuje dlouhodobý, pomalý pokles mezd této třídy, nezohledňuje ale globalizační výhodu levnějšího dovozu. Těžko také mluvit o nějaké strašlivé mizérii, když se nezaměstnanost za pět let snížila z deseti procent na polovinu, byť jistě mnozí několik krizových let po roce 2008 přestali práci hledat a v číslech chybí. Ti opravdu nejchudší především černoši a Hispánci volili Clintonovou, kdežto ti bílí, starší, „právoplatní” dědici Ameriky volili Trumpa. Zhroutil se totiž sen o americké výlučnosti, nejen té materiální. Válečné fiasko v Afganistánu a Iráku, atentáty muslimských teroristů, španělsko-anglické nápisy a mohutný růst chudinských čtvrtí Hispánců, jejichž počet stoupl z deseti (1970) na dnešních šestapadesát milionů a ti už nepřicházejí jako dávní nadšenci, aby se roztavili v americkém tyglíku. Místo ústavy a lásky k vlasti učí se děti ve škole stydět za ra-sismus, za vyvraždění indiánů, otrokářství, segregaci a americký militarismus, někdy až k sebemrskačství. Není divu, že zvláště starší občané trpí ztrátou domova.

Politika bizarních sexuálních identit, antidiskriminačního pluralismu a zvýhodňování etnických menšin je namířena proti tradičnímu patriotismu, stále ještě většinovému, bělošskému obyvatelstvu (zvláště připočteme-li třetinu Jihoameričanů, kteří se považují za bílé) a tak se Trump stal, jak už to v demokracii bývá, mluvčím zapomenuté, rozhořčené vrstvy chudších a starších, méně vzdělaných patriotů a navzdory svému pochybnému charakteru i vulgárnímu jazyku obhájcem tradiční, úspěšné a kdysi s výjimkou černochů přece jen etnoslepé, americké výlučnosti. Ideologie multikulturní de facto kmenové identity je hluboce antiamerická, popírá ono neviditelné, předpolitické, národní souručenství, jak by řekl Aristotelés, to slavné americké E pluribus unum.

Trump věří, že se globální americká „plutokracie” sloučila s neméně kosmopolitní elitou obou stran v oligarchii. Jisté je, že tak jako v evropském hlavním proudu a parlamentu vedl konsensus nulové alternativy vůči unijní politice k zániku demokratického dualismu, čili parlamentní většinové vlády a skutečné opozice. Vznikla tak nová ideologie liberalismu, odlišná od původní koncepce, jež odmítala společenský diktát církve a normativní monarchii založenou na nesdílené víře, ale uznávala zároveň svobodu sekulárních názorů a toleranci politické menšiny před tyranií většiny. Ta stará byla chápána jako neutrální, institucionální rámec, v jehož hranicích se odehrává svobodná pře skupinových zájmů a názorů utvářející kompromisní politiku neznámého budoucího obsahu (Aristotelův telos).

Ze záhadné příčiny se kolbiště politiky zamořilo jedinou, budovatelskou ideologií společenského pokroku, všobecně považovanou monisticky, tak jako v komunistické eschatologii, za konec dějin, jako by nic lepšího než liberální demokracii už vymyslet nebylo možné. Jak absurdní, vždyť problém ideálního řádu byl promýšlen mysliteli starověku. Aristotelés odmítá oba extrémní póly politiky: jak demokracii tak platónskou vládu filosofů (jejíž novověké vtělení známe z diktatury jakobínů nebo kremelské odlidštěné moci), nýbrž postuluje smíšený, republikánský a ústavní řád, který by zachoval výhodu silné vlády monarchie, ale vyhnul se tyranii; omezil aristokratickou nadvládu oligarchie, aby zamezil okrádání většiny; umožnil ale omezenou legitimitu demokracie bez hospodářského rozvratu, k němuž zákonitě směřuje vláda ochlokracie (chudiny). I my dnes známe nevolená ústavní privilegia (nevyšší soud, centrální banku, armádu), jenže demokratizace společnosti autonomní přirozené hierarchie ničí, školní výchovu k sokratovskému ideálu morálního vzdělance a nezištné službě veřejnosti si nedokážeme ani představit. Demokratické a aristokratické prvky republiky lze skládat nejrůznějším způsobem – jediný, ideální a konečný světový řád neexistuje.

Nahrazení republiky holou demokracií, jakýmsi samopohybem upadající do rovnostářství neustálé demokratizace, jež z principu tíhne k demagogii, ničí morálku i vzdělání, považovala antika za nejhorší ze všech možných režimů a dnešní bezbřehý liberalismus to plně potvrzuje. Konstrukce americké republiky dobře znázorňuje obavy zakladatelů z demokracie. Jaký bizarní systém „brzd a protivah” vymysleli, aby se vyhnuli nadvládě většiny. Nevyhnuli se však demoralizaci a vulgarizaci občana masové kultury a egalitářstvím podmíněného růstu zaopatřovacího státu, jak ve své slavné Demokracii v Americe (1835) předvídal, doufejme že předčasně, Alexis de Tocqueville.

Pokud by žádný jiný politický systém neměl být legitimní, zůstal by nám jen liberálně neliberální protimluv a ideologie jediné možné, pokrokové vrchnosti a podřízeného, pokud možno materiálně zaopatřeného plebsu Huxleyovy antiutopie. „Univerzity učí nezralou mládež vychovávat lid k politické korektnosti” (Kenneth Minogue; Jak demokracie ničí morálku, 2010).

A čím větší požadavek tolerance, antidiskriminace a pluralismu, tím více vyvolává zuřivou, dávno pohřbenou nesnášenlivost, jak se nyní projevilo v amerických volbách i v lidovém odporu proti masové imigraci nešťastných muslimů prchajících z civilizace vůči Západu antagonistické. Liberální antropologie vyzvolila jedince ze společnosti, dějin i náboženství a drasticky zúžila polemiku o smysl lidské existence. Likviduje i meritokracii. Rozpíná se za fasádou politické korektnosti, původně veřejnou etiketou respektu a ničí jazyk, svobodné myšlení, disciplinu, autoritu, konkurenci, odpovědnost i veškeré ctnosti, svou povahou aristokratické. Odmítá rozlišení mezi vyšším a nižším, lepším a horším, noblesním a barbarským. Liberalismus je expanzivní, neuznává žádné hranice nejen vnější, ale především ty neviditelné vnitřní, jež chrání autonomii rodiny, školy, obce, svazů a spolků. Společenství není pouhým součtem odosobněných jedinců, žádný člověk není ostrov. Je jakousi při-rozenou konfederací institucionálních svobod a privilegií, nikoli antagonistickým pluralismem menšin. Svobodě se daří v omezení.

Z univerzální etiky jistě vyplývá rovnost před zákonem i v občanském soužití. V po-litice už je problematická, protože si lidé v ctnostech rovni nejsou. Egalitářské zbožštění jedince lidských práv a důstojnosti bez ohledu na přirozenou, civilizační, kulturní i morální nerovnost vede k úpadku. Nesmíme-li soudit a porovnávat, nemůžeme myslet, natož vychovávat.

Tak dlouho prosazovaly univerzity a levicová média identitu etnických menšin, až došlo k politizaci amerického ústavního soudu a věčným hádkám o nominaci politických soudců. Kam se poděla slepá spravedlnost? Zvýhodňování menšin porušilo rovnost před zákonem. Za vlády černošského prezidenta nápadně posílily projevy otevřeného rasismu. Ne Trump, ale ideologie skrytá za novořečí politické korektností poškodila soudržnost americké společnosti a vytvořila hrozbu balkanizace. Fanatici nesnášenlivého, autoritativního liberalismu a víry v jediné homogenní lidstvo jsou volbou Trumpa vyděšeni, jako by nastal konec světa a s prohrou se nesmíří, i kdyby nebyla tak těsná, vůči jejich představě humanismu neexistuje morální alternativa a dnešní vítěz (nebude-li zavražděn) bude s obtížemi vládnout. Ameriku možná čeká zuřivá, naštěstí jen verbální občanská válka a čtyřletá kampaň rozpolceného národa k příštím volbám, kterých se už dnešní kandidáti zřejmě nezúčastní. Trumpův vulgární, demagogický populismus je jistě ohavnou vadou charakteru, ale zároveň svědčí o úpadku demokracie bez aristokratických ctností. Doufejme, že ji bezbožná, liberální inteligence (dnes spíš socialisté) ještě úplně nezničila a že tento nehodný prezident svou rétoriku z taktické nezbytnosti změní. Přejme mu, aby uspěl ve snižování daní a děsivé byrokracie, která tolik dusí prosperitu netoliko Spojených států. Omezováním globálního obchodu svým naivním přívržencům neprospěje a automatizaci manuální práce nezastaví. Bez vzájemné solidarity občanů by se však Amerika stala hrůzným kolbištěm ras.

Má-li západní civilizace přežít, musí se vrátit k hierarchické, normativní společnosti, slučitelné s vládou zákona a individuální svobodou. Liberalismus a svoboda se dnes vylučují.

(Kontexty, prosinec 2016)