Brexodus v pasti Unie, nebo naopak?

28. 03. 2017 | 11:25
Přečteno 4874 krát
Virtuózní, pragmatický, odvážný. Tak nazvala britská pravicová a konzervativní média projev „nové železné lady“, premiérky Theresy Mayové, ze 17. ledna 2017, jímž přinejmenším na čas – než půjde při vyjednávání s bruselskými komisaři o podmínkách obchodu s Evropskou unií do tuhého – ukončila nejistotu ohledně vládní strategie a konečného cíle budoucího vztahu s Unií. Ta od červnového plebiscitu vládla v notně rozpolcené anglicko-velšské společnosti, jež společně volila brexit v poměru 55:45 (na rozdíl od opačné vol- by irsko-skotské, 40:60).

Polooficiální diskuse kabinetu o tom, o jaké optimální obchodní podmínky brexitu by vláda měla usilovat, povzbuzovaly poražené intelektuály a politiky (pravice i levice) k nekonečným spekulacím, jak výsledek referenda oproti ústavní zvyklosti zvrátit, protože se ve své arogantní nadřazenosti nad obyčejnými lidmi nedokázali s porážkou smířit. Bylo skutečně tristní číst komentátory takových listů jako The Financial Times nebo The Guardian, podle nichž odchod z „jednotného trhu“ a celní unie způsobí hospodářskou katastrofu. Tito lidé stále doufali, že lze voliče nějak obejít, naplnit výsledky referenda pouze formálně, a zachovat tak Británii přístup ke společnému trhu, jako má Norsko (jež ovšem platí do unijního rozpočtu). Nebo alespoň vyjednat kompromis, pokud jde o omezení imigrace (třeba dočasné), či setrvat v celní unii a přijmout dnešní podmínky cel a tarifů pro obchod mimo Unii.

Tradice britské flotily

Odmítnutím takových polovičatých pokusů premiérka domácí debatu razantně ukončila. Nepochybně si byla vědoma politického rizika nekonečného handrkování s byrokratickou Komisí i špatně skrývaného nepřátelství eurokratů. Z Bruselu se ozývaly hlasy, že dva roky (podle článku 50) na vyjednání kompromisu s Británií nestačí, že je to maraton na léta – vždyť vyjednat unijní smlouvu o volnějším obchodu například s Kanadou trvalo šest let. Nejen byrokratické obstrukce, ale i průtahy dané nutností souhlasu všech 27 států velké naděje na optimální dohodu „šitou Britům na míru“ prostě nedávaly. Vláda se ocitla v pasti a byla de facto přinucena k radikálnímu kroku, tj. obětovat případné obchodní výhody společného trhu, pokud mají platit jakákoli omezení britského obchodu se světem.

Mayová proto představila vládní záměr dohody s Unií jako cestu z evropského kartelu ke svobodě, jako národní ideál a návrat nejen k tradici britské obchodní flotily na všech mořích, ale i k příbuzným, anglicky mluvícím národům. Ultimativně zatlačila na Unii, aby souhlasila s co nejvolnějšími podmínkami vzájemných transakcí. Ekonomické obavy odpůrců brexitu tak postavila (alespoň rétoricky) na hlavu. Svobodný obchod s Unií jistě předpokládat nelze a nějaké ztráty také nastanou, že by však Spojené království jako outsider (byť za ztížených pravidel Světové obchodní organizace) nemohlo relativně úspěšně obchodovat s Unií, s níž má ostatně velký deficit zahraničního obchodu (70 miliard liber ročně), není pravděpodobné. Daleko větší ztrátu, jak správně uvádí premiérka, by v takovém případě na sníženém objemu obchodu a na clech zaznamenala Evropa, zvláště stagnací soužená eurozóna.

Mayová sice doufá, že racionalita argumentu o užitečnosti vzájemného volného obchodu, jenž není žádnou „hrou s nulovým součtem“, nakonec převáží, přesto zřejmě netrpí iluzí a – což je v pragmatické Anglii vzácné – nepodceňuje fanatismus ideologů, ba obává se reálného utopismu evropských politiků. Od- vážila se je tvrdě varovat, že by v případě konfliktu poškodili především sami sebe: „Slyším hlasy, jež chtějí Británii potrestat...; žádná dohoda by byla lepší než špatná...; poškodila by především evropské státy...; mohli bychom tak jako tak obchodovat s Evropou a zůstala by nám svoboda bezcelního obchodu se světem.“ – „Nevěřím, že by Unie ohrozila své investice v Británii v hodnotě půl bilionu liber...; riskovala by export ve výši 290 miliard liber, který zaměstnává miliony osob.“ – „Nevěřím, že by se politici EU odvážili tvrdit německým vývozcům, francouzským farmářům, španělským rybářům a nezaměstnané mládeži eurozóny, že musejí zchudnout kvůli politickému potrestání Británie.“

Podle potřeby a v přijatelném množství

Popíračům lidové vůle premiérka vysvětlila, že zastáncům brexitu nešlo výlučně o ekonomiku, nepoddali se demagogickému zastrašování Cameronovy vlády, jež „vyhrožovala“ hospodářským krachem. Měli pocit, že nemají co ztratit. Je přece evidentní, že ti chudší z nich, kteří masově volili nezávislost v přelidněné zemi, trpí daleko více návalem cizinců, a proto tak ostře vnímají rozpad tradiční obce, národní identity a bezmocné, cizině podřízené demokracie. Na rozdíl od kosmopolitní vyšší vrstvy „bezdomovců“ mají svůj jediný domov rádi. Požadavek na omezení a kontrolu imigrace i na obnovení suverenity volené vlády se v referendu sloučil.

Paradoxní na její argumentaci je však něco jiného. Optimistická, kapitalistická léta po pádu komunismu v Evropě s hypoteční a úvěrovou krizí (2008) skončila. Americký prezident a populistické strany v Evropě hlásí ochranářskou politiku v zájmu obrany národní soudržnosti s chudší vrstvou, která ztrátou tradičního průmyslu a konkurencí imigrantů citelně utrpěla (o tom, že na tom má značný podíl automatizace výroby, se většinou nemluví). Mayová naopak prohlásila, že britský národ je i při svém patriotismu tradičně internacionální (podobně jako Američané) a vůči přistěhovalcům vstřícný. A svobodný, globální obchod že je naprosto nezbytný. Potíž s přílivem cizinců je pouze v jejich nečekaném a nevstřebatelném množství a jistě i v nedostatku kvalifikace. Manuální práce ubývá. Umírněným nacionalismem, ochranou privilegií a práv domácích dělníků chce získat jejich souhlas, byť argumentuje ve prospěch globalizace.

Dokonce naznačila možnost de facto singapurského hospodářského modelu laissez-faire a nízkých daní. Alternativou vůči nadvládě supranacionální organizace, jako je EU, nemusí nezbytně být xenofobní národ, skrývající se v bunkru své etnicity. Předpokládá se, že Američany přislíbená obchodní „superdohoda“ (řečeno superlativním slovníkem Donalda Trumpa) přinese možnost volného pohybu osob za prací a jistě Angličany nijak nepobouří. Ostatně, každý z obou příbuzných národů má na protilehlé straně Atlantiku milion svých občanů.

„Pašují dějinami své kolektivní já“

Tím se Mayová přihlásila k tradičnímu, národnímu konzervatismu a k obraně tržního hospodářství i v globálním měřítku. V projevu zmínila „báječnou různorodost národů“, internacionalismus jako interakci svobodných národních států, které chrání svou identitu (kulturu), ale obchodují se všemi a přijímají cizince podle potřeby a v přijatelném množství.

Její bouřlivě optimistický projev k národu (prý prozrazoval vliv plamenného rétora, nynějšího ministra zahraničí Borise Johnsona) navázal na kampaň za brexit, neboť zastrašování katastrofickými scénáři používala jen druhá strana. Má ale i svou temnou stránku, když se obrací k politikům Evropské unie. Naoko se omlouvá za tradici anglické demokracie, ve skutečnosti jim však implicitně vytýká onen eufemisticky řečeno „demokratický deficit“, jenž ovládá nevolené a neodvolatelné unijní instituce, proti nimž se všude v Evropě zdvihá často zuřivý, neuvědomělý lidový odpor.

Unie se nalézá v těžké krizi. Pryč je dávný budovatelský optimismus europolitiků – sami dobře vědí, že ani volbami, ani parlamentní cestou další integraci ni- kde neprosadí. A reformu směrem k větší autonomii států bruselská, neřestně přeplacená nomenklatura nikdy nepřipustí. Je zajatcem mrtvé pokrokové integrace, nemůže couvat, ztotožnila se s dějinnou nutností, jak kdysi charakterizoval básník Jiří Gruša činovníky reálného socialismu: „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají, a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“

Možná jde o první náznak rozkladu vnitřní jednoty nomenklatury. Nedávno se zhroutila velká koalice v europarlamentu, a jak bylo názorně vidět při hlasování o novém předsedovi a handrkování o lukrativních postech místopředsedů, nešlo jí o nic jiného než o udržení toho, co ještě má. Neslyšeli jsme jedinou politickou myšlenku, jediný nápad, jak z krize eurozóny a migrace ven.

Umění pragmatického kompromisu

Premiérka instinktivně a velmi didakticky Evropanům vysvětluje: „Máme odlišnou politickou tradici. Nemíváme koaliční vlády a základem nepsané ústavy je suverenita parlamentu. Naše veřejnost svou vládu přísně soudí a za její činnost jí vystavuje účet, proto se nadnárodní instituce EU tak špatně snášejí s naším politickým a životním stylem. Unie tíhne k uniformitě.“ A opět, stejně jako předtím v ekonomické argumentaci, varuje: „Británie v Evropě jistě není jediným státem, který klade takový důraz na demokratickou volbu a kontrolu, jediným členem s tak mezinárodními preferencemi a takovým přesvědčením, že je třeba oslavovat různorodost. Brexit může být lekcí i pro EU.“

Ano, některé skandinávské státy mají k Británii blízko, ale ostrovní demokratická tradice má kořeny v 15. století a je daleko hlubší. Nevím, jestli si je britská premiérka vědoma jakobínské intelektuální tradice, jež ovládla politiku Unie. Rozdíl mezi anglosaským a evropským pojetím demokracie definoval stručně český filosof Rio Preisner: „Americká revoluce (potažmo anglická 1688) je plod duchovní aristokracie, která vytýčila prostor svobody, jejž vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje s obecnou vůlí, již ovšem sama definuje...hovoří také o svobodě, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, kterou váže na historickou zákonitost.“

Projev Theresy Mayové názorně ilustruje filosofův postřeh. „Referendum národ rozdělilo...“ Jeden z důvodů naší letité úspěšné demokracie leží v národní identitě a ve vzájemné občanské úctě. A ovšem i v důležitosti, jakou přisuzujeme našim institucím. Jestliže bylo hlasováno, respektujeme výsledek. Vítěz má být velkorysý, poražený uznat legitimitu volby. Národ se sjednotí.“ Největší politickou ctností Angličanů (se Skoty a Iry je to horší) je pokora, uznání vlastního omylu, „fair play“, umění pragmatického kompromisu i umění prohrávat.

Britská premiérka potřebovala mít alternativní plán. Pokud by nedosáhla přijatelné smlouvy o volnějším obchodu s unijním kartelem, musela nabídnout alternativu. Těžko předvídat, jaké hospodářské ztráty a případné kompenzace nastanou. Stále slyšíme, že Unie není à la carte – německá kancléřka mluví o „nepřijatelném vyzobávání rozinek“, Barnier a Verhofstadt o astronomických sumách, jež má Británie zaplatit za vystoupení kvůli starým závazkům atd., atp. Převáží pragmatismus, nebo se unionisté ohrožení populisty a americkým prezidentem pokusí poškodit sebe i Británii, páté největší hospodářství světa? Jedno je jisté – Británii mohou ublížit jen dočasně, ale v zajetí své statické, integrační byrokracie by natolik uškodili sobě, že by se dal do pohybu neodvratný proces rozkladu Unie.

vyšlo v časopise Kontexty I/2017

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy