Lenka Jaklová v rozhovoru s „chestertonistou” Alexandrem Tomským

Před deseti lety inspiroval českou veřejnost myšlenkami anglického spisovatele, básníka, malíře, dramatika, esejisty a možná vůbec největšího génia mezi novináři G. K. Chestertona. Dva knižní výbory, které připravil z autorových citátů, úvah a vtipných paradoxů, vyšly opakovaně a ve značných nákladech. Senzaci, jakou vzbudily, připisuje Tomský tomu, že Chesterton mluví z duše naší doby a také neobyčejně srozumitelně a vtipně formuluje hodnoty západoevropské civilizace, na které jsme už málem zapomněli.

Jak to vlastně všechno začalo?

Čirou náhodou! Někdy v roce 2006 se mě páter Fatka z Karmelitánského nakladatelství zeptal, jestli nemám nějaký nápad na knihu. A já jsem se právě na internetu dozvěděl o 70 letém výročí Chestertonovy smrti. V anglosaském světě totiž patří po Shakespearovi k nejcitovanějším spisovatelům a u nás nikdy citáty z jeho děl nevyšly. Shodou okolností sedmdesát let po smrti zanikají literární práva (copyright) a kniha může vyjít laciněji. Nabídl jsem, že připravím malý výbor z nejslavnějších Chestertonových bonmotů. Úspěch byl nečekaný, během dvou let se prodalo asi 12 000 výtisků, a tak mě nakladatel požádal, zda bych neudělal další – tentokrát poměrně rozsáhlý výbor včetně delších textů, aby se autorovu širokému rozhledu učinilo zadost. Nazval jsem tu knihu Úžas, radost a paradoxy G. K. Chestertona, obsahuje asi tři tisíce citátů z ohromné převážně novinářské každodenní produkce autora (1900 - 1936) a zrovna teď vyšla po třetí tentokrát v cenově dostupném brožovaném vydání (Kč 149,-) „Kolosální génius“ – napsal o něm poněkud posměšně G. B. Shaw. A skutečně – všechno na něm bylo kolosální, nejenom těch sto čtyřicet kilogramů živé váhy. Především nenasytná, všepožírající psavost. Psal denně a psal o všem, plných 36 let. Odhaduje se, že publikoval asi 4 000 novinových článků (něco mezi esejem a fejetonem), psal pro 125 novin a časopisů, vytvořil 11 novel, 5 životopisů, 3 divadelní hry, asi 200 povídek, 360 básní a podobně jako u nás F. X. Šalda v Rakousku Karl Kraus v Rakousku vydával vlastní časopis, ale na rozdíl od jejich občasníků to byl rovnou týdeník s názvem G. K´s Weekly. Takovou výkonnost nedokážeme po-chopit – jen s perem namáčeným v kalamáři. Dnes by to nezvládl nikdo ani s počítačem. Samozřejmě spisovatelé tenkrát diktovali. Jak vzpomíná jeho sekretářka, v době, kdy psal další detektivku s otcem Brownem a monografii o Tomáši Akvinském (mimochodem vrcholné dílo), dokázal souběžně diktovat oba tak odlišné žánry dvěma písařkám.

Jak čtivá je jeho beletrie?

Ve své době se proslavil jako prozaik, jeho některé novely a povídky s postavou nenápadného faráře detektiva, který zná mentalitu a triky zločinců ze zpovědnice, se staly okamžitě světovými bestsellery a otec Brown vychází po celém světě dodnes. Chesterton ale nebyl skutečný romanopisec, v jeho beletrii zápasí ideje a myšlenky, personifikované dobro a zlo. Jeho novely jsou á la thése, „hrdinové“ papíroví, reprezentují liberalismus, socialismus, volnomyšlenkářství, sektářství, ateismus, relativismus nebo etický monoteismus. Autor to samozřejmě věděl, tak jako věděl, že se umělecký příběh nedá předem nalinkovat, ale protože byl proslavený novinář, jeho knihy šly na dračku. Na dlouho tak zastínily autorovu opravdu geniální publicistiku, každodenní reflexi světa, který v londýnské megacity předznamenal už ten náš.

Kdy jste se s tímto robustním a vtipným Angličanem setkal vůbec poprvé?

Chestertona jsem začal číst pod vlivem svého otce. Doma jsme měli velkou knihovnu, ale ty špatné předválečné překlady se zvládnout nedaly. Později jsem jeho knihy objevil v londýnských antikvariátech, a protože jsem tak třikrát do roka jezdil do Německa, kam mí rodiče emigrovali, kupoval jsem je pro otce, aby si je přečetl v originálu. No, a jednoho dne jsem se do nich začetl sám. Nakonec jsme měli otec i já po stovce stejných knih.

Je o Chestertona podobný zájem i jinde ve světě?

V anglosaském světě stále fascinuje, vycházejí nové monografie a nové a nové výbory z jeho ne-konečné žurnalistiky, která nebyla půl století k mání. V posledních pětadvaceti letech vycházejí do-konce sebrané spisy všech jeho článků, dohromady to má být 36 svazků; každý o váze kolem 600 set stran. Sám jsem si pořídil osm a čerpal z nich pro svůj objemný výbor. Už 42 let vychází Chestertonovská revue a existují chestertonovské společnosti v Kanadě, USA, Austrálii a samozřejmě i v Anglii a Irsku. Právě vyšla reedice o jeho raném myšlenkovém vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších amerických konzervativních publicistů Garryho Willse

Karel Čapek napsal, že se G. K. Chesterton zabýval tím, co lze nazvat pět švestek obyčejné-ho lidského života: jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra…

Ano, citujete z nekrologu z Lidových novin. Čapek byl chestertonovec tělem i duší, i když Chestertonův objev náboženského, řekl bych téměř židovského existencionálního paradoxu, na něj snad kvůli angličtině nezapůsobil. Peroutka jej zase ctil jako básníka demokracie a antistavovského občanského státu. Ale největší vliv u nás měla jeho veselá estetika, ty jeho „Ohromné maličkosti” (právě vyšly v novém překladu), které tak ovlivnily český poetismus, objevily malíři Kamilu Lhotákovi městskou periferii u Voskovce, Wericha, Jiřího Suchého a mnoha dalším paradoxy a kotrmelce života. Já jsem v té jeho nekonečné a někdy upovídané publicistice nacházel ucelená souvětí, celky, jež obstojí samy o sobě nezávisle na kontextu, něco jako středověký sylogismus. Tyhle malé diamanty často začínají: Zdánlivě je to tak, ale… za pomocí negativu: „Není pravda, že se zlo a dobro mění, to jenom náš důraz na některé stránky dobra a shovívavost ke zlu se mění.” Jeho diagnóza současného světa je dnes v mnohém snad ještě přesnější než za jeho života. Chesterton mluví o záležitostech zásadních, s nimiž se potýkáme dodnes. Najdete je v knize přehledně pod hesly: Krajina dětství, dávný svět úžasu, Patriotismus, Tradice, Morálka, Pravda, Politika, Kultura, Umění a literatura, Láska a ženy, Rozum, víra a náboženství.

Co je vlastně na jeho přístupu ke světu tak zvláštní? Vždyť se vlastně „jen díval a divil“!

No, právě. Ohromné vizuální vidění, omlouvám se za oxymoron, dar vnímat věci všední v nevšedním světle, kterých si lidé běžně nevšímají. Původně chtěl být malířem, měl neobvykle ostré a bar-vité vidění světa. Stal se malířem slov. Vše popisuje jako obraz, logikou paradoxu a metafory ve francouzské rabelaisovské panoptikální tradici. „Jaképak špatné počasí, existuje jen špatně oblečený člověk!” zdomácnělo i v češtině. Svět je samý protimluv. „Nic na světě nemůže být příliš smutné, příliš zlé, nebo snad příliš dobré, abychom tomu nemohli uvěřit. Rozhodně to však nemůže být příliš absurdní v zemi (nepochopitelných), žab a slonů, krokodýlů a chobotnic.” Nikoli úžas nad důmyslným řádem kosmu, ale nad jeho lidskému rozumu nepochopitelnou zákonitostí. Smysl je skryt za systémem, zevnitř jej pochopit nelze, leda popsat, nedostatečně, vědecky.

To je něco na způsob – neexistují ošklivé ženy, jen ženy, které jsou špatně upravené.

Když už mluvíte o ženách - Chesterton jde hlouběji, upozorňuje na diktát řecké symetrie, stačí vzpomenout Suchého a Šlitra: „Štíhlé pasy, rovné nosy…“ Je hezké, že Řekové objevili symetrii, harmonii, geometrii, ale vnucovat abstrakta a geometrii ženskému tělu? Nehezká žena podle Chestertona neexistuje, každá je totiž unikát.

A co paradox, nejde jen o hříčku slov?

Paradox může být dvojí: existenciální nebo jen falešný, provokativní, povrchní. Občas takový najdeme u Oscara Wildea: „Prvním krokem mladého člověka do života je správně uvázaná vázanka.“ To je vtipné jen zdánlivě. Chesterton má blíž k židovskému humoru povýšenému ovšem na klasické antické hledání definice, Angličané říkají maximy. Chesterton je logik, který si dělá nadšeně legraci z nelogičnosti světa. Na rozdíl od židovského obranného humoru, kde se zákazník rozčiluje nad krejčím, že mu neušil včas kalhoty: „Už jsem tady potřetí a pořád nic. Hospodin stvořil za šest dní celý svět. Co vy na to? Co já na to? Kouknou se z okna, jak to tam vypadá!” Chestertonův paradox Stvořitele nekritizuje, vystihuje společné jádro dvou věcí, je analogií: „Ctnost a pravda jsou vždy spojenci. Tak jako neřest a polopravda.“ „Lze balancovat na hraně dobra, ale nelze balancovat na hraně zla.“ „Sebevrah pohrdá životem, mučedník smrtí.“ „Má-li něco smysl, má smysl to dělat i nedokonale.” V Anglii některé z jeho paradoxů dokonce zlidověly, staly se rčením. K nejslavnějším patří: „Nejen, že se alkoholik a abstinent mýlí, ale oba dělají dokonce stejnou chybu, protože považují víno za drogu, nikoli za nápoj.” „Ztratí-li lidé náboženství, nebudou bez víry, uvěří čemukoli.”

Můžeme říct, že v dnešní době, kdy často slýcháme, že jsme ztratili své evropské hodnoty, Chesterton nám je připomíná?

Ano, Chesterton povýšil společenský bonmot neboli vtipné sousloví na životní filosofii zdravého rozumu, na obranu občanské liberální politiky a tradičních hodnot (ctností) evropské kultury, které jsou zakořeněny v naší civilizaci a jejichž nejhlubším základem je metafyzika. Teprve ztráta životní-ho přesahu působí smrt naší civilizaci.

Ztráta víry?

Ano, ale víra filosofická není totožná s křesťanstvím. Chesterton ji proto spojil s obranou naší proti-kladné řecko - židovské civilizace a svou neslavnější knihu nazval Ortodoxii (1908), ta u nás po převratu vyšla osmkrát. Mimochodem je to jediná tzv. apologetika, která přežila svou dobu a pod jejímž vlivem ještě dnes po sto letech konvertují lidé ke křesťanství. U nás patří k nejznámějším Tomáš Halík. Jeden z největších anglicky píšících básníků 20. století T. S. Elliot po Chestertonově smrti prohlásil, že Chesterton pozastavil sekularizaci Západu o několik generací. Já mám z Ortodoxie nejradši třetí kapitolu knihy - „Etika říše pohádek”, často přetiskovanou samostatně. Na metafoře pohádek ilustruje smysl západní víry a civilizace. V pohádce svět není samozřejmý, je to dar a dobrodružství. Prvním krokem do světa je úžas, že svět vůbec existuje a nemusel by (Aristotelés). To ovšem vylučuje řecký, náboženský fatalismus osudu, žádná vědecká nutnost a zákon. Vysvětlení dvou sice na sobě empiricky závislých jevů, ještě není důkazem, že dvě nepochopitelné záležitosti dávají záležitost pochopitelnou. „Ze stromu by místo ovoce, mohly viset třeba tygři za ocas.” Víla z pohádek ví, že „Strom rodí ovoce, protože je kouzelný, voda teče z kopce, protože je očarovaná a slunce svítí, protože je zázračné.“ Taková je podstata filosofie, ale i fantazie. Determinismus, svět železné nutnosti, by fantazii neumožňoval. Na existenciální „nahodilost” empirické myšlení snadno zapomíná, když říká vesmír jen existuje. Prostě je. Všechno je vlastně nudné. Samozřejmost. Vznikl náhodou a jednou zanikne. Tím je ale odkouzlen a odčarován. Ztratili jsme schopnost vnímat věci v jejich podivuhodné, nesamozřejmé existenci, která by mohla vzbudit vděčnost. Člověka jsme dnes povýšili na kult, ale Homo deus, jenž má žít v mrtvém vesmíru beze smyslu, bez hranic domova, bez národa a bez zděděné kultury je ztracen, je sám a vykořeněn. Stává se bezdomovcem vlastního já. Ztrácí plodný vztah k lidem a ke světu. „Zvláštní, že tak milují lidstvo, ale nesnáší svého souseda,” pravil Chesterton.

Je možné si naordinovat četbu Chestertona místo antidepresiv?

To rozhodně. Antidepresiva ostatně neléčí ztrátu smyslu života. Chemie pouze otupuje. Ti tzv. nemocní by měli Ortodoxii a můj výbor mimochodem s vtipnými obrázky Ludmily Lojdové dostávat jako lék. Jeho knihy by se měly stát součástí státní zdravotní péče. (smích). Víte, on byl totiž Chesterton svým způsobem něco jako světec, všichni odpůrci, s nimiž se vášnivě přel, ho měli rádi. Zvláště ten největší G. B. Shaw (tvůrce Pygmalion), na jehož adresu jednou prohlásil, že jeho du-cha dostatečně zná a přiměřeně se mu obdivuje. Nedávno tímto citátem reagoval Jiří Suchý, když mu vyčítali, že přijal cenu od prezidenta.


Není paradoxem, že jste dostal od kardinála Dominika Duky zlatou medaili za šíření Chestertona u nás?

Myslím, že i za svou exilovou nakladatelskou činnost a konzervativní publicistiku. Ale zvláštní to trochu je – já jsem takový spíš sympatizant církve a k tomu žid! Má žena konvertovala ke katolicismu, což se mě nepodařilo. Na Chestertonovi mě fascinovala obrana naší složité a často protichůdné anticko-židovsko křesťanské civilizace, jediné na světě, jež vytvořila řád a svobodu, rovnost pod zákonem, rozlišuje mezi rozumem a vírou, jedincem a společností. Všechny velké říše – jako římská, čínská nebo perská - některé jistě ohromné civilizace, ale také despotické říše generálního otroctví, individuální a politickou svobodu neznaly. Dnes se Západ hroutí, tradičně chce uznávat lidskou důstojnost, ale nikoli k obrazu božímu, svobodu jedince, ale absolutní a bezuzdnou, mír bez ochrany míru, morální omezení státní moci, ale nějak to s lidskými právy nelze skloubit a vzniká zmatek, ba dokonce jakási nadřazená mocenská ideologie. Ztratilo se vyvážení paradoxu, bouráme hranice, které Chesterton obhajoval. Neomezená individuální svoboda vede k anarchii. Bez tradice se společnost rozpadá. Práva nenahradí povinnosti. Svobodě se vždy daří v omezení. Chesterton lidské omezení aplikuje na politiku i na manželství, platí stejná podmínka: „Milovat jednu ženu, znamená vzdát se ostatních.“ - „Rodina je svobodné království, poddaní jsou děti.“

Mohl byste na závěr tu svoji chestertologii nějak shrnout, když ho tolik citujete ve svých komentářích?

Vidění světa z vyšší perspektivy a z logiky fantazie. Ale i umění ocenit a žasnout nad tím, co je nám nejbližší. „Jen to, co je malé, je skutečně krásné.” Jednou jsem se o takovou definici pokusil: „Chesterton je básník ohromující lidské přirozenosti a veselý, hravý mystik lidské existence i její podivu-hodné každodennosti. Dobro, krása, pravda a všechny ctnosti včetně humoru jsou pro něj extatickým vytržením a velkým dobrodružstvím života. A je jenom na člověku, aby si život hloupě nekazil, jinak ho bude mít opravdu obyčejný v tom nudném a otravném slova smyslu. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak,ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými. Chesterton – toť návod na život!“