Co náš západní svět světem stojí, tedy už od Platóna a Aristotela, stojí proti sobě v politice idealisté a realisté. Idealisté mají vypracovaný plán budoucnosti, snaží se svět přebudovat a realisté jim v tom překáží, usilují svět zachovat a opravovat. Platónův dokonalý stát měli vést moudří filosofové. Škoda jen, že řecký idealista neviděl, jak to dopadlo za vlády intelektuálů v Kremlu a co znamenala utopie v praxi.

Zato realista Aristotelés měl jasno, lidský svět dokonalý být nemůže (závisí totiž na ctnostech), společnost nelze řídit jako firmu, je svou povahou různorodá, skládá se ze skupin odlišných zájmů i názorů a politika ve svobodě je neustálým hledáním kompromisu. Každá strana prohrává, vítězí ale společnost. Jediné, co má smysl, je odstraňovat zjevné a prokázané nedostatky či zásadní institucionální omyly. Není-li nezbytné něco odstraňovat, je nezbytné to neodstraňovat (Falkland). Pokus vnucovat lidem předem dané schéma budoucího vývoje nebo ideologii je nebezpečná utopie, která zhusta končí tragicky. Co by dnes asi řekl velký řecký filosof na inženýrské pokusy měnit roli i vztahy mužů a žen při výchově dětí a zvýhodňovat jakési podivné transsexuální menšiny, o multikulturní výchově ani nemluvě.

My ovšem máme v mediálním prostoru nemálo furiantů, kteří jsou ze skeptického národa velice nešťastni. Pro ně je kritériem pokroku přijetí společné měny, být v (pomyslném) integračním jádru EU a budovat společné evropské instituce. Často naříkají, že „Bohužel, této zemi chybí (tato) dlouhodobá politická vize a směr” (Tomáš Sedláček). Autor citátu se pozastavuje, že ve skepsi nad budováním nové Evropy nás předstihlo už jen zkrachovalé Řecko. „A kdo to s Evropou myslí vážně a chce se společně s jinými národy zamýšlet jak se sjednocovat v globálním světě, jak společně vést digitální revoluci, jak udělat Evropu bohatší a bezpečnější, ať se přidá do spolku zemí, které si chtějí navzájem pomáhat a radit se spolu.”

Svatá naivito! Ani v Jižní Americe nemají státy potřebu se sjednocovat, ač mají převážně společný jazyk, ani v jihovýchodní Asii či v ruském blízkém zahraničí nepotřebují vést společnou digitální revoluci. Není to divné, že si všichni vyspělí i nevyspělí národové v globálním světě považují svůj národní stát? Má to svůj hluboký důvod - bez národního souručenství nemohou lidé sobě cizí spolupracovat, natož mít fungující demokracii. Politická a ekonomická krize většiny muslimských států je důsledkem absence národního společenství, kterou náboženská a kmenová příslušnost nemůže nikdy nahradit.

Naši furianti lámou hůl nad „kverulantským” a z imigrantů ustrašeným hloupým českým národem, jenž se nehodlá podřídit Lisabonské smlouvě (odsouhlaseným kvótám na rozdělování uprchlíků) a pochybují i o jeho světovém rozhledu a soudnosti. Jako by si nevšimli, že té skepse v celé Evropě pod tlakem zkušeností přibývá, politická integrace se dávno zastavila (s výjimkou té byrokratické), Brusel už jen vyhrožuje důsledky rozpadu, Německo se řídí výhradně národním zájmem, přestože popírá svůj národ a Británie řekla dost a z nešťastného spolku vystoupila.
Realisté se s idealisty nedomluví, vědí totiž, že každý gigantický nápad na zlepšení světa zmaří historický zákon neočekávaných důsledků. Zdá se mi, v tomto čase předvolebním, že si Češi zachovali zdravý sebezáchovný instinkt, když propadá většina euroidealistických stran – STAN, TOP O9, ČSSD i Zelení, zůstávají jen bezvýznamní lidovci.

V 19. století, kdy ještě Češi nepochybovali, že svět už spasen byl, razili krásné úsloví: „Potkáš-li kde spasitele, nakopni ho do …”. Víru sice časem ztratili, ale zdravá skepse jim naštěstí zůstala.