Umlčí španělští a evropští unionisté probuzený národ? To nevíme, ale ani s nabídkou rozsáhlé fiskální autonomie Katalánska (ještě neexistující) to jisté není a Španělská vláda ke kompromisu nesměřuje (zatím). Vždyť i chudí Slováci toužili nedávno po samostatnosti, ale v Unii se na to raději nevzpomíná. Větší pravomoci provincie ovšem mohou být jen krůčkem od budoucí nezávislosti, jak se odjakživa obávají španělské vlády.

Co mě ale na komentářích unionistů v evropských i našich médiích štve, není jen imperiální názor, nýbrž nepoctivost. Odpustil bych jim jistou míru přehánění, to děláme proti nudě všichni, ale oni podobně jako náš furiantský komentátor Tomáš Sedláček neuznávají fakta. Ovšem bez fakt, chybí odkaz ke skutečnosti a zbývá jen pustá bezpředmětná rétorika.

Například katalánský plebiscit o nezávislosti. Víme, že hlasovalo 2,3 z 5,4 milionů oprávněných osob, čili 43 procent. To je na legitimitu jistě nedostatečný počet a Katalánci jsou rozděleni. To není překvapivé, všichni jsou dvojjazyční a mnozí docela spokojeni se svou dvojí národností i regionální autonomií, pokud ovšem nejsou přímo eurounionisty a vůči národní státnosti zcela lhostejní.

Jenže během referenda španělská Guardia Civil zabavila na 700 – 800 tisíc volebních lístků, což znamená, že se hlasování zúčastnilo 57 procent občanů, z nichž 90 procent volilo nezávislost. I to je samozřejmě málo na ústavní, řekněme dvoutřetinovou většinu, ale nevoliči nejsou také všichni odpůrci nezávislosti, mnohým je to prostě jedno a tím, že nevolí defacto volí. Nechávají rozhodnutí na ostatních. Teprve v nejbližších týdnech a měsících uvidíme, jak se (zatím) nejednotný národ zastrašovaný centrální vládou i EU nakonec rozhodne.

Další nepoctivý argument se týká legality, ačkoli jde o legitimitu. Že je každé separatistické hnutí neústavní je zcela irelevantní, jak napsal The Economist a pokud je hnutí slabé, tak zanikne, pokud je masivní, může být buď potlačeno silou (dočasně) nebo rozchod vyjednán po dobrém. Můžeme hádat.

Neústupnost španělské vlády a Evropské unie, pro kterou je představa sebeurčení národa i v tak omezeném rámci unie zlým snem a které obě vyhrožují provincií izolací a bankrotem, může Katalánce snadno zastrašit.

Kdyby Československo bylo v Unii, zcela jistě by se Slováci své nezávislosti hned tak nedočkali. EU systematicky oslabuje existující národní státy masovou imigrací, společným pracovním trhem, dotacemi, podporou regionů a popíráním národní identity ve prospěch euroobčanství. A tu, co čert nechtěl, se ozvaly dva prastaré historické národy Skotové a Katalánci, které chtějí jednat z Bruselem přímo a nikoli obloukem prostřednictvím dominantního národa své země.

A pak je tu ještě třetí nepoctivost komentariátu evropského hlavního proudu. Hrozí prý nebezpečná fragmentace Evropy, protože se to tu všude hemží separatisty. Ve Španělsku Galicie a Baskicko, Francie má Korsiku, Itálie Ligu Severu, Německo Bavorsko. Nevím, zda jsou komentátoři tak neznalí dějin, aby nevěděli, že jsou pravěcí Baskové ve svém regionu rozptýleni a téměř ztraceni (700 000 ze 2 milionů), Bavorsko navzdory protikatolické politice Bismarcka se s německou říší dávno smířilo a Liga Severu je jen bezduchý ahistorický slepenec a žádnou Padánii k životu neprobudí. Samozřejmě, co není, může jednou být, národy vznikají i zanikají, ale pravděpodobné to není.

Teprve, když se shodneme na faktech a přestaneme s dryáčnickou propagandou vlastního názoru, můžeme diskutovat o hodnotách. Nikoli statická impéria (Čína, Persie, Turecko) a integrace, ale onen zvláštní útvar Evropy malých navzájem si konkurujících států vedl k bouřlivému ekonomickému i společenskému rozvoji a dokázal se navzdory všemu ubránit i daleko mocnějším nepřátelům.

Přejme proto Kataláncům hodně štěstí! Nebudou to mít v imperiální Evropě lehké.