V žlučovitém eseji J. Lukavce o Chestertonovi (LN, Orientace 31.05), vychází autor ze všech možných i nemožných omylů, kterých se prý Chesterton, jehož tolik velkých umělců a filosofů považovalo mylně za génia (Gilson, Bergman, Borges), dopustil, aby si nakonec sám sobě kladl nezodpověditelnou a ještě chmurnější otázku, proč jej tedy u nás uznávají a obdivují tak rozličné osobnosti jako V. Cílek, K. Schwarzenberg či V. Just. Jako by se všichni pomátli. Vždyť Chesterton – ten nepřijatelný ideolog katolicismu je neslučitelný s moderním pluralismem a tolerancí. A tady máme paradox téhle dialektiky; že se to tak jeví pouze p. Lukavci.

Ponechme stranou, co má vůbec tolerance společného s filosofií nebo uměleckým dílem; myšlení ani umění přece není sociologie. Chesterton nejen, že psal 22 let jako „pouhý křesťan“ (C. S. Lewis) tedy nekatolík, ale přes veškerý tlak přátel nedokázal vtlačit život do žádné ideologie, byť se o to často marně a neúspěšně pokoušel. Jeho básnické a existencionální vidění „obyčejných “ radostí života a extatické nadšení z dětství, domova, důvěry, demokracie a svobody“ (K. Čapek) totiž předcházelo jeho konverzi. „Hájil prostotu a (samozřejmou) konservativnost lidského života“ tak vesele a s tak nakažlivým optimismem, že těm, kteří mu rozuměli, houbelec záleželo na tom, jaké jim občas dával znamínko. „Nevíme sice jak je v nebesích odměňován humor,… tenhle Angličan však zasluhuje nějakého stupně blahoslavenství, jehož svátek by navěky mohl slavit veškerý lidský svět bez rozdílu věr“ (Čapek). Velké umění a velká filosofie jak vidno přesahují každou ideologii. Nedávno na mém blogu napsal neznámý p. Vlk:

„Moc pěkná záležitost! Moc! V roztržitosti jsem přehlédl titulek, takže prvotně jsem žil v bludu, že autorem je Tomský. A chystal jsem se vždy u nějakého hesla bojovat, abych vzápětí seznal, že moudro daleko větší, než kterého jsem schopen, je připojeno jako protipól výroku mně iritujícího. Takže jsem se dostal, tentokrát už s úsměvem na tváři a mírem v srdci až na konec, kde se mi zjevil pravý autor. Sám pan Chesterton... Znalec povah, znalec života. Je to dokonalé.

A nechápu všechny ty, kteří jsou Chestertonem zklamáni. Tipnu si - že ono tam schází nemálo ideologie? O to je to pro mne geniálnější.

Pravda o životě totiž málo kdy bývá ideologická.”

Veselá politologie podle G. K. Chestertona (22. 4. blog na Aktuálně.cz)

A že opravdu “mluví Chesterton z duše naší doby” (Just) je pravděpodobně v pozadí nejen jeho americké renesance (nedávný bestseller a tv seriál “An Apostle of Common Sense), ale i té naší trpící duše. Čirou náhodou v těchže samých “lidovkách” parafrázuje Václav Havel Chestertona takto: “ město se šíří jako rakovina do všech stran a likviduje naši vlast svými sklady, parkovišti a smetišti… Je to skrumáž nahodilých staveb….rozplizlá, konzumní nicota pyšně pohrdající krajinou.”

A na závěr citát za všechny: “Masová výroba a vyšší životní úroveň nám dala tolik zboží a takové pohodlí, o jakém se naším předkům ani nesnilo – pokud se ovšem smíříme s nedostatkem čerstvého vzduchu, zdravé stravy, životního prostoru, ticha, dobrých mravů a slušnosti. Jinak můžeme mít dnes téměř cokoli, no, alespoň lacinou náhražku čehokoli.”

Pane Lukavče: říkáte modernismus, postmodernismus? Nerozumím.