Snímky politiků, lobistů a vrcholných manažerů průmyslu jak spolu idylicky tráví dovolenou v miliardářské toskánské vile vyjevily to, co všichni víme. Že se na úkor veřejného zájmu domlouvá čili krade ve velkém, a že nám vůbec nevládnou ti, které jsme si zvolili, nýbrž docela jiní, jejichž hlavní podnikatelskou činností jsou politické konexe. Vědět a vidět totiž není totéž. Na fotografiích je ta rodinka (arabsky mafie) pěkně pohromadě vyvedená. A mezi nimi lobisté (pasáci) politiků.

Nostalgicky se můžeme ohlédat za bývalými skromnými vůdci našich dvou státostran. Dokonce i socdemokratický vejtaha předseda Paroubek s jeho „kdo na to má“ by teď působil komicky. Jeho oponenti jsou luxusem přímo posedlí – mají rádi, jachty, žrauty i dětinské kuličky. Možná škodí politice méně než ti zásadoví, kteří nám z každého plakátu připomínají jak správné je rozvracet státní kasu, možná, že bychom měli dopřát téhle kleptokraci trochu toho kýčovitého luxusu – co je nakonec pár stovek miliónů pro naše všeho schopné politiky proti biliónu státního dluhu a triliónům v celém hospodářství – jenže.

Korupce je bohužel jako rakovina a neléčená prorůstá celou společností a nejen státním organismem. Kdo krade, ten lže, kdo lže, je agresivní a kdo je agresivní, nemá daleko k vraždě. Nemá-li nám vládnout princ (aristokracie) musejí nám vládnou principy, takový je vyšší smysl naší demokratické civilizace. Politikovi jsme přece sami nad sebou svěřili policajtskou a ekonomickou vládu, a proto má být příkladem (a nejen pro mládež) nadosobního vznešeného zájmu o společné dobro a nikoli jak praví básník být jen „svědectvím ustavičných hovad.“ Mezi nimi vidím i kamennou tvář Martina Romana nejvyššího správce (ne podnikatele) státního majetku „energetické skupiny“ ČEZ. Multimilionáře, který každé české domácnosti dluží několik tisíc za předražený elektrický proud. Zatímco ceny elektřiny všude na světě od června loňského roku klesaly u nás se prostě nic dělat nedalo. Jak často slýcháme úřednicky odporná alibistická tvrzení, že něco nejde, ačkoli dobře víme, že jde jen a jen o politickou nevůli. Téměř monopolní elektřina je totiž politikum z principu.

Toskánská lekce je především politickou lekcí pro občana, aby se konečně probudil. Právě teď drží v rukou moc. Po dvacet let se nechal oblbovat pravo - levým sporem, často pseudoantagonismem, jako by neexistovaly hodnoty vyšší, s kterými demokracie stojí a padá, přestože spor o ekonomiku je jistě důležitý. Každá z našich dvou státostran má tvrdé jádro voličů cca 25 procent, jež volí tu svou jedinou i kdyby trakaře padaly. Cožpak máme opravdu jenom volbu mezi levou sociální chudobou a pravou vládou kleptokracie? Nenastal snad nejvyšší čas tyhle dvě podnikatelské strany zlikvidovat?

Mějme se však na pozoru. Budou nás přesvědčovat, abychom nezahazovali svůj hlas (5% strop), budou tvrdit, že hrozí destabilizace systému. Proboha jakého, je-li založen na korupci? Budou dokazovat, že malé strany neznáme. Nevadí, jde přece hlavně o to, zbavit se těch, které známe až příliš dobře. Budou hlásat, že se stejně nic nezmění.

Mějme naději, že se v srdci voliče opět po dvaceti letech vznítí vzpoura. Nemusí už do mrazu na náměstí, stačí, aby vstal z pohodlné lenošky a volil jinak. Aby si připomněl dictum zakladatele státu – nebát se a nekrást. Aby si uvědomil, že ideálem demokratického občanství není nic jiného než ustavičně a tvořivě obnovovat stát.


Psáno pro E15