Na Cornwallském pobřeží už týden studeně poprchává a tak jen dvě slunečná odpoledne mne vylákala na delší túru rozkvetlými vřesovišti atlanticky drsného pobřeží, jehož severskou náladu vesele ruší přistěhovalé palmy a jiná subtropická flóra. Čas trávím u jablečného vína a anglických novin. Slovenský číšník, s nímž občas klábosím, mě už nepovažuje za alkoholika, netušil totiž, že „cider“ není jabčák.

Širokoúhlé panoráma novinových nářků dobře známe i z domova, ale tady je prošpikováno nezbytným anglickým humorem, takže jde o čtení zábavné i kritické zároveň. Být vtipný zde nemá nejmenší přídech neserióznosti; opakem serióznosti přece není humor, ale neserióznost, jak pravil Chesterton.

Anglický problém dnes není ani hospodářská recese, ani odcházející vláda, ale vzdělání. Respektive jeho kolaps. Školy, píše šéfredaktor Telegraphu, jsou už od zrušení výběrových gymnázií, celá desetiletí pouhými zaopatřovacími ústavy, jejichž účelem je zlikvidovat anglický třídní systém, čili umožnit žákům (dnes nazývaným studenty) sociální integraci a matkám chodit do práce. Ano, ano. Ještě po čtyřiceti letech pamatuji šok, jaký jsem zažil na brigádě v továrně na pohlednice, kde mě matka bystrého mladíka sepsula, ať synovi nepletu hlavu. Přece ví kam patří. Školu považovala za státem vynucené násilí a studiem by se jí (a dělnické třídě) syn odcizil.

A tak začali socialistické vlády (1964) školu předělávat. Ústavní chovanci, podle šéfredaktora, mohou teď „studovat“ a dokonce i maturovat z některých dříve neznámých předmětů jako surfing, květinová aranžerie, zdobení dortů, mediální komunikace, oblečení a textil, sociologie či politologie, pokud by jim matematika, přírodní vědy a angličtina dělaly potíže, neboť důraz na vzdělání by mohl ty slabší psychicky poškodit. A protože jsou si lidé (od francouzské revoluce) rovni, stejnou intelektuální hodnotu musejí mít i všechny učební předměty. Bohužel to stále ještě některé třídně zaostalé univerzity nemohou pochopit.

Liberální vlády Margarety Thatcherové v likvidaci státních gymnázií vesele pokračovaly. Na rozdíl od socialistů sice materiální rovnost (ve skrytu duše) neuznávájí, ale kastovní systém rovněž považují za zlo, jelikož si přejí sociální mobilitu a meritokracii, jež má zužitkovat každý talent. Navíc uzákonily povinnou školní docházku do sedmnácti let, tedy pro mládež, která ve škole být nechce. Vždyť také jeden z nejvýznamnějších ministrů její vlády měl jen základní vzdělání. Ti ostatní byli většinou třídně neprivilegovaní židé.

A tak se přestala vyučovat pro angličtinu nezbytná výslovnost a mumlání mladých nevzdělanců cizinec neporozumí. Dvacet let přibývá úspěšných maturantů a žáků z vyznamenáním, zatímco v mezinárodních tabulkách kleslo anglické žactvo z pátého místa na dvacáté. Anglie importuje matematiky, přírodovědce, lékaře, techniky a inženýry. Ve školách, které měly podle romantické ideologie socialistů za cíl psychický a dušení rozvoj dítěte, které měly probouzet přirozenou a tvořivou představivost dětí, kde měla být výuka především hrou a kde se mělo skoncovat s přežvýkáváním mouder dospělých, dnes vládne chaos a násilí mnohdy páchané i na učitelích. Anglie má největší kriminalitu dětí a mládeže na světě a nový fenomén poloanalfabetismu. Dvacet procent opouští školu, aniž by umělo skutečně číst a psát. A tak sedm procent rodičů raději posílá děti do drahých soukromých škol, dvě procenta učí své děti doma. Anglická kastovní segregace tak kvete dál.

V těch novinářských lamentacích však nikde ani slova, že sekularizovaná, atomizovaná, liberální společnost nemůže mít společenskou autoritu, když povýšila jedince na míru všech věcí, když sama neuznává obecné normy a z nich vyplývající disciplínu. Škola nemůže mít autoritu, pokud neinspiruje k ctnostnému životu (Aristotéles). Děti jsou pravěk lidstva (K. Čapek) v nevinosti stejně jako ve zlém a touží vědět co je správné a co ne. Děti nemusíme učit imaginaci a životní energii, mají jí mnohem více než dospělí, ani je zachraňovat, aby neupadly do pesimismu. Děti musíme chránit, aby nespadly do propasti.

Pro časopis Týždeň