Jak tristní, jestliže komentátor jednoho listu (Respekt) ad hominem napadá komentátory listu jiného (Lidové noviny), a to jen proto, že mu je z duše protivný jejich názor. Kdo jiný než on by měl znát svou profesi a diskutovat věcně a neosobně, jak si to žádá disciplína jeho profese a služba veřejnosti, to znamená snažit se nejdříve pochopit onen jemu tak nepřijatelný a mylný názor, aby zjistil zda náhodou neobsahuje zrnko pravdy, a teprve potom se jej snažil logikou a argumenty vyvrátit. V pokoře by měl stát před majestátním ideálem pravdy, jež v lidské omezenosti je tak málokdy ryzí neřkuli jednoduchá.


Otřít se o respektovaný deník, že publikuje „extrémní redakční komentáře,“ jež nabádají Česko odmítnout Lisabonskou smlouvu, jako by ono pouhé nabádání mělo být důkazem extrémního postoje, vůbec o ničem nesvědčí, natož o extremismu. A je navíc podrazem vůči kolegům v situaci, kdy nad jejich hlavami došlo ke změně šéfredaktora. Sám jistě ví, že desítky renomovaných listů v Evropě jsou vůči smlouvě nekompromisně kritické, mezi nimiž obzvláště vyniká anglický The Economist, jenž za časů odmítnuté Nicejské smlouvy uveřejnil na titulní straně odpadní koš. Jistě ví, proč byla ona smlouva odmítnuta a proč se o její recyklované lisabonské podobě už nevedou v Evropě referenda, s vyjimkou Irů, kterým byl nařízen nedůstojný reparát. Nejde mi jen o meritum vlády nevolené a neodvolatelné unijní byrokracie, jež má být z principu, to znamená absolutně, vždy lepší než naši volení a odvolatelní zástupci. S takovým zářným ideálem se těžko diskutuje. Jde mi také o profesionalitu novináře, který používá přídavek extrémní ad hominem, tedy jako nadávku místo argumentu.

Jde o slovo skutečně ošklivé, protože v politice a ve společnosti extrémy opravdu nebývají dobré. Politika je přece věcí míry, uměřenosti a kompromisu. Jakmile je něčeho nadmíru, ať už se jedná o daně, sociální pomoc, byrokracii, státní moc, demokracii a dokonce i o svobodu (anarchie), jde o extrém. Evropská unie ruší politiku jako aktivitu svobodných občanů, kteří se se svými lojálními sousedy dohadují o tvaru a záměru své milované (teritoriální) obce. S unií se přít nelze. Má na pomoc svůj soudní dvůr a poslušný nelegitimní europarlament. Jestliže naši poslanci vytvoří legitimní vládu a vlády mnoha zemí vytvoří společně nadvládu, je taková jednosměrně a navíc druhotně delegovaná a odtažitá svrchovaná moc v rozporu s jejím mandátem. Cožpak jsme kdy volili svou vládu, aby se vzdala vlády? Kdo bude kontrolovat delegáty delegátů (Terentius) ? Nad tím se konečně pozastavil i německý ústavní soud.

S touhle argumentací se musíte vypořádat, milý komentátore! Nevypadá snad právě tohle jako nebezpečný extrém, jako principiální popření politiky? Kéž bych se mýlil!