S Romanem Pekárkem mám spojený jeden z nejpříjemnějších dnů - svatbu. A to bez ironie. Rozhodli jsme se před třemi lety s mým mužem vzít se neokázale, bez svatebních plánovačů a designérů, bez opulentních hostin, rozbíjení talířů a chomoutů a tak. Všechno tehdy vyšlo perfektně, podle našich představ, a přispěl k tomu právě i pan Pekárek.

Byl tehdy kolínským místostarostou, a protože jsme se chtěli brát v jiný den než v tradiční sobotu, právě na tamní bezbariérové novorenesanční radnici, pro kterou mám od dětství slabost, museli jsme si najít radního ochotného nás oddat v "mimořádném termínu". Kamarádka ze sociálního odboru doporučila místostarostu, že je sportovec a mohl by být příznivě naladěn v náš prospěch kvůli Martinovi. Nevěděla jsem o něm nic, v té době už jsem v Kolíně několik let nežila, tak jsem si našla na internetu, že místostarosta opravdu běhá, na několikrát ho naháněla po telefonu, a pak jsme se v pohodě (a bez jakýchkoliv dalších nároků ;-) domluvili, že nás oddá.

Jen se s námi chtěl dopředu setkat, aby nás poznal, věděl, co k nám vlastně má říct, ukázal nám obřadní síň, ve které Martin v Kolíně nikdy nebyl, vysvětlili jsme si, že budu při obřadu sedět atd. Byli jsme z pana Pekárka nadšení, osobní přístup byl příjemný, navíc během svatebního projevu se vrátil v sympatické neformálnosti (obecně mám z většiny svatebních projevů, které jsem kdy slyšela, spíš pocit trapnosti, a měla jsem z toho až do setkání velký strach).

O rok později jsme se stali středem pozornosti, kterou bychom si raději odpustili - nebyl ten chlap, co vás oddával, v televizi? Byl a bylo to velké zklamání. Nejen obvinění z korupce, ale i způsob, jakým se z něj snažil vymluvit. Další zklamání je Dvacet minut Martina Veselovského, opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Takový kontrast s příjemným, myšlenkově konzistentním člověkem, kterého jsme poznali, bych také radši nezažila. Upřímně, začínám přemýšlet, jestli nám tehdy nedohodili nějakého Nývlta.