Jaké jsou hranice svobody tisku a na kolik se novinář má, nebo nemá angažovat ve společensky prospěšné věci? Dvě velmi důležité a související otázky, na které hledali odpověď novináři ze zahraničí i Česka tento týden na dvou rozdílných akcích v rámci festivalu Jeden svět. Francouzi Philippe Val a Daniel Leconte se stali známými díky soudnímu procesu se satirickým týdeníkem Charlie Hebdo kvůli publikaci karikatur Mohameda, které byly původně vytištěny v Dánsku, a Charlie Hebdo k nim přidal ještě svoje verze.

Philippe Val je šéfredaktorem zmiňovaného týdeníku a Daniel Leconte dokumentarista, který o procesu natočil film C’est dur d’être aimé par des cons (Je těžké být milován tupci), který se dostal až do hlavní soutěže festivalu v Cannes. Časopis kvůli publikaci karikatur zažalovalo několik francouzských muslimských organizací, šéfredaktor má dodnes policejní ochranu. Soud, při němž ve prospěch týdeníku svědčili přední francouzští intelektuálové a politickou polévku si přihřívali tehdejší prezidentští kandidáti v čele s Nicolasem Sarkozym, skončil pro Charlie Hebdo pozitivně.

Argumenty, které Val a Leconte nabízejí v dokumentu a které prezentovali i v diskusi se studentkami a studenty u nás na fakultě, proč je kauza důležitá pro svobodu tisku, jsou podněty k zamyšlení pro každého, kdo se pokouší o žurnalistiku, ale taky pro publikum. Nevím, jestli znáte podobu karikatur, ale ta nejkontroverznější zobrazuje zamračeného proroka Mohameda s bombou v turbanu. Val a Leconte se domnívají, že to, že jsou muslimové rovnoprávnou součástí francouzské společnosti, znamená, že musejí přijmout to, že se jim ostatní vysmějí. Tak jako se vysmějí komukoliv jinému. Že šířit takové karikatury rozhodně neznamená podněcovat islamofobii. A že novinář má mít právo publikovat cokoliv.

A to je pro mě v širším kontextu mé práce tak trochu neznámá, kterou neustále zkoumám. Ano, máme vtipy o Romech, o postižených, v Americe o Polácích, všude po světě o blondýnách, hloupých Pepíčcích, politicích, v podstatě o komkoliv. Rakušané nejnověji žertují i o panu Fritzlovi… Vtip můžete udělat, jaký chcete, otázka ale je, zda u určitých skupin, které byly v minulosti znevýhodňované, nebo dosud jsou, neposilují vtipy, akcentující negativní aspekty, společenské stereotypy a nepřispívají k horšímu postavení těchto lidí. Pan Val a pan Leconte tvrdí, že útočí pouze a fundamentalisty a útočí na ně u jakéhokoliv náboženství. Že každý muslim má právo se vymezit vůči sebevražedným atentátníkům a proti fundamentalismu a automaticky se ho to netýká. Jak to ale asi má takový muslim dělat, když ho potká na ulici řadový předsudečný Francouz posílený ve svém postoji podobnou karikaturou… Má mít na čele nápis – nepodporuju atentátníky?

Vadí mi zlehčující jízlivé vtipy o židech (nemyslím židovské anekdoty), katolících, o Romech, o černoších (pamatujete na nedávnou americkou kauzu se zastřeleným opičákem?), o ženách, o homosexuálech, protože si myslím, že naše společnost (a opět v širším kontextu ne jen česká) není vůbec tak tolerantní a úžasná, jak si někteří svobodomyslní intelektuálové myslí. Pořád je kolem spousta lidí, kterým podobné vtípky přijdou vhod jako argument pro jejich xenofobii, potvrzení jejich pohledu na svět. Ano, pokusme se nabídnout pestrý pohled, tedy pozitiva i negativa, ne klišé a stereotypy.

A teď pozor – nevolám po „vnějším“ omezení novinářské svobody formou zákonů. Svoboda slova nade vše, ale zároveň si myslím, že by novinářky a novináři měli mít určitou zodpovědnost. Ne publikovat cokoliv, k čemu se dostanu, jen proto, že mám svobodu slova, ale publikovat to s vědomím širšího společenského dopadu a zvážit pro a proti. Ne automaticky počítat se nepředsudečným a všemu otevřeným příjemcem. Vysvětlovat souvislosti. Ale nevím, možná se právě v tomhle krutě pletu.

Se zodpovědností souvisí druhá diskuse, která tenhle týden proběhla – Media and Poverty Reduction: Challenges and Opportunities, tedy jakým způsobem mohou média přispívat ke snižování chudoby ve světě. Společnost Člověk v tísni na tuto příležitost sezvala novináře z Keni, Nigérie, Kambodži, Polska, Belgie, Velké Británie, Nizozemska a Česko v panelu reprezentoval Michal Musil z MF DNES.
Ten řekl, že o rozvojových tématech by se určitě psát mělo, ale na druhé straně může být velmi riskantní, pokud novinář převezme roli agitátora. Podle Musila to může fungovat ve chvíli, kdy je ten člověk čestný a nenechá se zmanipulovat, ale na druhé straně hrozí, že ztratí odstup a někomu naletí. Musil proto doporučuje spíše popisovat a nenechat se do problematiky zatáhnout. Oproti tomu jeho kolega Maciej Kuzmicz z Polska sice souhlasí s tím, že je dobré se nenechat do kauzy vtáhnout, ale na druhé straně, že určitá angažovanost v Polsku nutná je, protože lidé o tomto tématu moc nevědí a je potřeba je vzdělávat. A ve chvíli, kdy se rozhodnete pro osvětovou roli, jste vtaženi dovnitř.

Novináři z Nigérie, Keni a Kambodži si stěžovali na stereotypní zobrazování svých zemí v zahraničních médiích. Nguon Serath poukázal na to, že o Kambodže se nejčastěji mluví v souvislosti s nášlapnými minami, ale že se tam toho děje daleko víc. O putování z extrému do extrému mluvil Patrick Kilonzo Nzioka z Keni. O jeho zemi se na jedné straně píše jako o skvělé turistické destinaci s čarokrásnými safari, anebo jako o politicky krajně nestabilní. Opět nic mezi, co by se více blížilo „realitě“. Všichni tři se nicméně shodli na tom, že nejvíc jim jejich zahraniční kolegové mohou pomoci, pokud budou zpochybňovat podezřele nedemokratické volby v jejich zemích, úřední usurpátorství a korupci. Pokud se budou skutečně snažit přijít na to, jak to v dané zemi chodí a podají o tom co nejobjektivnější zprávu.

No a jsme zase u angažovanosti. Pokud se rozhodnete za něco, o čem si myslíte, že je správné a společensky prospěšné, jako novinář bojovat, ztrácíte onen odstup. Můžete se o něj snažit sebevíc, ale prostě v určitém ohledu jste omezení. Na druhé straně, a to je ta moje druhá klíčová otázka: není lepší rozhodnout se (samozřejmě po prověření nejrůznějších svědectví na všech možných stranách, aby člověk nenaletěl) podpořit někoho v jeho boji proti bezpráví, než přetiskovat tzv. vyvážené zprávy, kdy je věnována každé straně přesně stejná část každé ze stran, aniž je naznačeno cokoliv dalšího, na co třeba novinář přišel, ale mohl by být nařknut z nevyváženosti a neobjektivity? Řada kolegyň a kolegů si v publicistice, tedy názorové žurnalistice, tuhle angažovanou pozici vybrala a já k ní také inklinuju víc, i když se snažím hledat nějaký střední proud, právě, abych nenalítla a abych byla co nejzodpovědnější.

Jak řekl na konferenci belgický novinář Jean-Paul Marthoz: „Novinář nemá být stenografem lhářů, ale hlídacím psem.“