„Pane, ten pán vám krade tašku,“ křičela jsem ve svojí do té doby oblíbené bagetérii na Praze 6 nepříliš inteligentní, ale zcela spontánní větu na člověka u vzdáleného stolku. Drzost, s jakou se pokusil muž středního věku v luxusně vyhlížejícím svetru, roztrhaných džínách a prošlapaných botech krást za bílého dne v docela slušně zaplněné kavárně, mě ohromila a nic chytřejšího než úvodní větu jsem ze sebe dostat nedokázala.

Ten člověk byl divný od první chvíle, co zaujal místo na kožené sedačce za zády mého kamaráda Martina. Chvíli totiž v klidu neposeděl. Pořád chodil kolem, aspoň třikrát si šel pro cukr do kávy, který ale do kávy nenasypal, nahlížel do „boxíků“ (stolky jsou v kavárně odděleny asi metr dvacet vysokými bariérami z mléčného skla či čeho), nakláněl se dokonce i nad Martinův batoh. Nemohla jsem z něj spustit oči, protože mě znervózňoval, přestala jsem se soustředit i na to, co můj kamarád říká. Mám z těhle lidí tik od té doby, co nám v hospodě okradli vyučujícího z Bruselu. Taky se tehdy kolem nás pořád někdo hemžil. Jenže to byla partička mladých kluků, tenhle člověk byl sám. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli mu nekřivdím, jestli to není jen nějaký podivín. Taky jsem byla jediná zneklidněná v celé bagetérii. Ostatní se klidně bavili, nikdo si chlapíka nevšímal. A pak to přišlo.

S pohledem upřeným na mě se naklonil nad zástěnu asi tři metry od nás a neuvěřitelně ladným pohybem vytáhl celkem objemný kožený polokufřík-polotašku, a postavil ji vedle sebe. A pořád na mě koukal. Totálně ohromená jsem začala křičet. Chlap vzal bleskově tašku a stejně ladně jako ji vytáhl, ji zase vrátil. Tenhle pohyb už majitel původně zabraný do hovoru zaregistroval a polekaně se na mě ohlédl. „Ten člověk mi bral tašku?!“ vyjevil se. „To jste hodná, děkuju!“ Zloděj se bleskurychle vrátil na svoji sedačku, ostražitě na mě zíral a nic neříkal.

Všichni kolem se tvářili, jakoby se nic nestalo. Obsluha, hosti, nic. Vykolejení jsme byli pouze já, můj kamarád a ten chlápek, co ho málem okradli. Zloděj seděl a ošklivě koukal. V tu chvíli jsem zpanikařila já. Jak to, že se nic neděje, proč ho nikdo nezadržuje, proč neutíká? Kolem klídek, jak kdybychom se okrádali běžně. Evidentně všechny uklidnilo, že se vlastně nic nestalo a na chlapa nikdo radši nechtěl vyvíjet tlak. A on to podle všeho věděl a vychutnával si nás. Radši jsme se rychle zvedli a vypadli, nechtělo se nám sedět v jedné místnosti s bandou lhostejných tupců a zvláštním typem, kterému jsme překazili kšeft.

Už jsem snědla dost čokolády „na nervy“, ale pořád mi vrtá hlavou, proč byl chlapík tak v klidu, když bral tu tašku. Podle všeho ale prostě jen za svoji „kariéru“ poznal spoustu takovýchhle lhostejných sešlostí a ani ve snu ho nenapadlo, že by kdokoliv mohl dělat problémy. Což se mi zdá dost hrozné.