Mám takový zvláštní reflex. Když někdo připomene minulý režim, první, co se mi vybaví, je vůně Tuzexu. Svoje velmi vyvinuté čichové buňky lituju každé léto v MHD, ale zároveň je oslavuju v jakémkoliv čokokrámku. Každé místo má pro mě nějakou vůni, přesto jsem jich už spoustu zapomněla. Tuzex nikdy. Máma nás tam s bráchou brala hrozně málo a pokaždé nás poučila, že je to zboží příliš drahé, protože je ho nedostatek, a odnášeli jsme si jen drobnosti, a ještě ne vždy. Zato jednou jsme dostali takové legrační panenky, které na sobě měly šatičky s malými Mickey Mousy (ta moje) a kačerem Donaldem (ta bráchova)! Mám Terezku a Lauru dodnes. I bez nákupu byl ale Tuzex místem, ze kterého jsem byla úplně paf. Ta zvláštní vůně drahých čokolád, smísená s vůní bonbónů, intimsprejů a značkového oblečení, vše vyložené, a přece nedostupné.

17. 11. 1989 mi bylo osm a kousek a chodila jsem do třetí třídy základní školy v Kolíně. Moje vzpomínky na minulý režim jsou tedy charakteru podobně bizarních útržků, jako je ten tuzexový, které jsou nesrovnatelné se vzpomínkami těch, kteří v té době byli dospělí. Na druhé straně pro o devět let mladší lidi, které dnes potkávám ve škole, jsou jak z paleolitu. Nemluvě o mém americkém kamarádovi Israelovi, který měl jako děcko s Mickey Mousem všechno, až mu to vadilo. Mohl se potrhat smíchy, když jsem mu vyprávěla, jak jsem toužila po mončičákovi, kterého měla moje kamarádka, ale strašně dlouho jsem na něj čekala, protože byl v té době „podpultový“. „Waiting for Mon-chi-chi???“ smál se Izzy.

Stejně ho pobavilo mé vyprávění, jak jsem v první třídě pod vlivem zapáleného popisu soudružky učitelky, která nám suplovala, nakreslila na poměry věku zdařilý křižník Aurora, dostala jedničku s hvězdičkou a doma výkres radostně prezentovala i s převyprávěním příběhu o statečném soudruhu Leninovi. Místo obvyklých pochvalných slov byli moji rodiče takoví nemastní neslaní a vyměňovali si rozpačité pohledy. Pro mě to tehdy byla křivda prvního stupně! Dostala jsem jedničku z hvězdičkou, proč se jim to nelíbí?!

Nicméně nejvíc líto mi bylo, že mě máma odmítla zapsat do jiskřiček. Dala bych cokoliv za to, abych mohla být s ostatními spolužačkami a spolužáky na jejich dobrodružných i normálních hrách. Máma ale řekla ne. Ani do jisker, a rozhodně ne do pionýra. Byly jsme jediné dvě ze třídy se spolužačkou Věrkou, která na sebe musela dávat pozor kvůli operovanému srdci.

Se sametovou revolucí mám spojen především do té doby nezvyklý pohyb lidí po městě, volno, když byla stávka, euforii mého pradědy a dědy, spoustu informací, které mé dosavadní uspořádání světa stavěly na hlavu a problém, jak říkat učitelce. Neformální „souška“, totiž zněla daleko líp než „pančelka“.



P. S.: Ještě k minulému blogu – METRO(J)BOJ byl skvělý. Pro mě nový i tím, že jsem strávila 26 minut na vozíku, laskavě tlačená statečným Jakubem, zároveň strašně nesvá z toho, jak musím spoléhat na někoho druhého. Byl to pro mě úplně nový, ne zrovna příjemný, ale poučný zážitek. Ač se to vzhledem k mému zázemí může někomu zdát divné, déle než pět minut sedávám na vozíku jen místo židle, nikdy jsem si nezkoušela někam dál dojet.