Číňané dovedou přijmout jakoukoli víru, najdou-li v ní cestu k praktickému úspěchu. (Na rozdíl od Čechů, kteří z téhož důvodu dovedou jakoukoli víru zamítnout). Ladí jim každá víra splňující tři základní principy konfuciánského pragmatismu: Lepší diamant s kazem než oblázek bez kazu. Nestyď se za chyby, aby se z nich nestaly zločiny. Kamkoli jdeš, tam buď.
Už se o něho nemusíme bát, má nárok hned na dvojí občanství. On je totiž po tatínkovi italský katolík a po mamince Žid. Křižák a sionista v jedné osobě. Za Žida ho prý pokládá až pětina povstalců, proto taky povstali. Kdo se nedávno podivoval nad jeho fotografiemi počmáranými Davidovou hvězdou, zde má vysvětlení.
Že Lybijský hazard, do něhož Západ tak bezhlavě skočil, by mohl skončit něčím ještě horším a pro Evropu fatálnějším než je Kaddáfí, už napadlo leckterého komentátora. S tím i otázky, proč má chudnoucí Západ na vlastní účet řešit cizí občanské války a zda schválení lybijského zákroku arabskými státy a OSN nebyla nastražená past, která jej měla vtáhnout do další nevyhratelné války, ochudit jej o miliardy dolarů, poštvat proti němu další miliony muslimů, vyprovokovat dalších pár teroristických útoků a dát do pohybu invazi dalších milionů imigrantů.
Britský historik a archeolog Ian Morris přišel s geniálním nápadem, který z historie dělá dramatické čtení, při němž čtenář hoří zvědavostí, která událost z opačných konců světa s kterou souvisí a jak se vzájemně ovlivňují. V knize „Why The West Rules – For Now“ spojil dějiny Západu a Orientu v jedno souběžné vyprávění porovnávající jejich vývoj a události přes patnáct tisíciletí. Studované regiony nazval souhrnně „západní jádro“ a „východní jádro“, čili západní a východní konce Eurasie. Západní jádro začíná Mesopotámií (dnešní Irák) a táhne se na západ přes Blízký Východ, Egypt, Středozemí a Evropu a později až po její prodloužení do Ameriky.