Ptal se vás někdy někdo, zda chcete ze svých daní financovat cirkusový festival v Egyptě? Nákup kravat s logem EU jednou tuniskou firmou? Sondáž názorů Jordánců na Evropu? Taneční výuku teenagerů v Burkině Faso? Poradní centrum v Mali, které tamním lidem hledá práci v Evropě? Zlepšení kanalizace a studentská stipendia v Turecku? Soukromé letouny prezidentů Malawi, Konga a Ugandy? Kontrolu bezpečnosti potravin na Islandě?
Upozornil na něj nedávno pod anglickým názvem „crony capitalism“ britský konzervativní poslanec David Davis, který byl v roce 2005 Cameronovým protikandidátem na předsednictví strany. Jeho prohrou se strana prudce přesunula z klasického konzervatismu do politické korektnosti a eurounionismu a těsného propojení s bankovním a megakorporačním sektorem. Výsledkem je bídačení střední podnikatelské a řemeslnické třídy, která vždy tvořila páteř konzervatismu. Davis, který je podobně jako byla Margaret Thatcherová outsiderem v politické třídě privilegovaných absolventů soukromých škol, je dnes jejím nejvýraznějším ideovým pokračovatelem, mezi tou už hodně prořídlou hrstkou poslanců, kteří ještě nezapomněli, co konzervatismus kdysi znamenal.
„Vůbec nic se v ní neděje,“ sdělil mně nedávno anglický kamarád, který tu už dvacet lež žije a podniká. „Teda pokud nepočítáš to,“ řekl po chvilce přemýšlení, „že úplatky na státní zakázky dostoupily výše 70 procent celkové transakční hodnoty.“ V Saddámově Iráku to prý bývalo tři až čtyři, „jen aby se transakce naolejovala“.
Titulek je citát z prohlášení lorda Levesona pověřeného vyšetřováním praktik britských médií po skandálu odposlechů a uplácení policistů Murdochovými novináři v Británii. Těmi hlídači, které by lord Leveson chtěl hlídat, jsou novináři, coby hlídači politiků a veřejných osobností.
Tato otázka tvoří podtitulek knížky britského novináře Johna Lanchestera „Whoops!“, což by se do češtiny přeložilo asi jako „Ouha!“. Je to knížka, která zatím nejsrozumitelněji a nejzábavněji, ale zároveň dostatečně děsivě vysvětluje, jak se celý Západ dostal do šlamastiky, kterou je všudypřítomná a stalé bobtnající dluhová bublina. Tou se bohatství celého světa, vyčíslené v HDP, během uplynulého desetiletí téměř zdvojnásobilo z 36 bilionů dolarů na 70. Otázkou akorát je, co z toho bohatství je skutečné. Ropa zdražila z deseti na 147 dolarů za barel, čímž se jich velké množství přesunulo ze Západu do ropných zemí. Zatímco Čína a Indie zněkolikanásobily své movité střední třídy, na Západě střední třída krachuje a na její účet krkolomně bohatnou bankéři, makléři a agenti stále novými a nezasvěcencům čím dál méně srozumitelnými triky a kejklemi vytvářejícími peníze doslova ze vzduchu. Magií zvanou kredit. Ten je hnací silou ekonomiky a bez něho se ekonomika zastaví. Jenže odtud potud.