Tato otázka tvoří podtitulek knížky britského novináře Johna Lanchestera „Whoops!“, což by se do češtiny přeložilo asi jako „Ouha!“. Je to knížka, která zatím nejsrozumitelněji a nejzábavněji, ale zároveň dostatečně děsivě vysvětluje, jak se celý Západ dostal do šlamastiky, kterou je všudypřítomná a stalé bobtnající dluhová bublina. Tou se bohatství celého světa, vyčíslené v HDP, během uplynulého desetiletí téměř zdvojnásobilo z 36 bilionů dolarů na 70. Otázkou akorát je, co z toho bohatství je skutečné. Ropa zdražila z deseti na 147 dolarů za barel, čímž se jich velké množství přesunulo ze Západu do ropných zemí. Zatímco Čína a Indie zněkolikanásobily své movité střední třídy, na Západě střední třída krachuje a na její účet krkolomně bohatnou bankéři, makléři a agenti stále novými a nezasvěcencům čím dál méně srozumitelnými triky a kejklemi vytvářejícími peníze doslova ze vzduchu. Magií zvanou kredit. Ten je hnací silou ekonomiky a bez něho se ekonomika zastaví. Jenže odtud potud.

Lanchester si vzal za úkol nám nezasvěcencům celý tento proces zpřístupnit a nabízí pro tento účel zjednodušenou představu, že existuje jen jedna banka a jedna firma:

Banka vytiskne 200 dolarů a půjčí je firmě. Firma je uloží do banky. Banka získá aktiva 200, z nichž nakoupí akcie firmy za 160 a ponechá si v hotovosti (například) 20%. Pro banku to je dluh, pro firmu kredit, díky němuž může něco vyrábět. Firma uloží 160 do banky, takže banka teď má vklady 360. Z těch ponechá v hotovosti 72 a nakoupí další akcie za 128 ve firmě, v níž teď drží 288. Firma opět peníze uloží v bance, ta zase nakoupí akcie a tak dál dokola. Jediným omezením je těch 20 procent, které musí banka držet v hotovosti. Tak se zakrátko ze dvou stovek vytvoří tisícovka aktiv, z nichž pětina je v hotovosti a čtyři pětiny v akciích. Tato aktiva jsou skutečná, i když 80 procent z nich je v oběhu jako kredit, který firma dluží bance. Naopak peníze firmy uložené v bance jsou aktivy firmy a pasivy banky, které banka dluží firmě. Čím má jeden víc aktiv, tím má druhý víc pasiv. Na aktiva i pasiva narůstá nějaký úrok. Aby banka neprodělávala, musí si účtovat vyšší úrok na poskytnutý kredit než platí na přijatý dluh. Protože banky nevydělávají na ničem jiném na půjčování peněz, snaží se jich zapůjčit co nejvíc mohou. Riziko, které na sebe banky berou, spočívá v rozhodování, kolik peněz zapůjčí v poměru k aktivům, které má. Riziko, které na sebe berou firmy, spočívá v tom, kolik si od banky vypůjčí v poměru k aktivům, které má a dalším podnikáním vydělává. Tomuto poměru se říká „leverage“ (česky doslova „pákování“, čili finanční páka, která umožňuje zvyšovat aktiva). Zaznamenává se to vše podvojným účetnictvím, které pro bankéře Medicejské v 15. století vymyslel františkánský mnich Luca Pacioli a díky němuž mohl vzniknout kapitalismus.

Jaká krkolomná aktiva si takto banky dokáží vytvořit, ukazuje například účetní rozvaha The Royal Bank of Scotland, jejíž aktiva činí 1,9 bilionů liber, o dvě miliardy víc než je celý HDP Velké Británie. Tato aktiva jsou vytvořena kreditem poskytovaným zákazníkům. Aktiva RBS tedy zároveň vyjadřují zadluženost britských firem, občanů a veřejných institucí. Nevyjadřují však něco, co by RBS měla nebo mohla narychlo kapitalizovat. Podle své účetní rozvahy a aktiv byla RBS největší firmou světa. Ale když se v roce 2008 dostavila bankovní krize, britská vláda ji musela zachraňovat částkami odhadovanými na stovky miliard.

Její pákování (leverage) vycházelo ne na teoreticky snesitelné výše uvedené 80:20 čili 4:1, nýbrž 19:1. Čili měla devatenáctinásobek půjček nad hotovostí. A to ještě patřila mezi ty skromnější. BNP Paribas byla zapákována násobkem 36, Deutsche Bank 52 a Barclays 61. Souhrn evropských vypůjčovatelů (tj. prakticky všichni Evropané a všechny evropské firmy a úřady) měl v oběhu průměrně 45-krát víc pseudopeněz něz peněz. Dostal se tam tak, že nakupoval dluhem a utracený dluh splácel novým dluhem. Při nízkých úrokových mírách se mu nevyplácelo spořit a vyplácelo si půjčovat. Banky dostávaly míň vkladů a vydávaly víc půjček, takže rostlo jejich pákování. Vydělávaly dál svoje úroky na půjčkách obrovských balíků pseudopeněz a vyplácely svým pracovníkům kolosální prémie. Ceny nemovitostí rostly, akcie firem stoupaly, vypůjčovatelé se tetelili štěstím, jak díky štědrým bankám bohatnou. A vypuklo, čemu Lanchester říká „predátorské zapůjčování“. Komukoli na cokoli, bez ohledu na jeho platební schopnost.

Už to samo o sobě by nám mělo dát dostatečnou představu, jakým absurdním tempem se pseudopeníze začaly roztáčet, a to zde ještě z nedostatku místa vynecháme krkolomnosti všelijakých finančních derivativ, hedgingů, put-up options, futures, junk-bonds a podobných riskantních „instrumentů“, které pseudopenězi vířily stonásobně a jakými proslula třeba firma Enron, jejíž manažeři jsou dnes ve vězení. Lanchester těmto instrumentům věnuje celou třicetistránkovou kapitolu a provází je komentářem, že „s derivativy vstupujeme do modernistického světa, v němž riziko už neznamená to, co v normálním jazyce a v němž se finanční jazyk odpojil od zdravého rozumu.“ A cituje Warrena Buffeta, který je už v roce 2002 za nebezpečné a toxické, protože jsou zcela odtržené od ekonomického výkonu podniků, které mají financovat.

Pak tu a tam pár bank zaškytlo úlekem, jak jejich pákování spirálovitě roste do takové rizikovosti, že začnou-li vypůjčovatelé ztrácet schopnost dluhy splatit, bude malér. Začaly tu a tam nějaký ten dluh vymáhat a podivily se, kolik se těch platebních neschopností navršilo. Zmírnily zapůjčování a tím snížily poptávku po nemovitostech, zboží a službách. Firmy začaly bankrotovat a byly-li s ručením omezeným, bankám dluh nesplatily. Ceny nemovitostí se začaly hroutit tak, že i při vyvlastnění dostávaly banky zpět méně než zapůjčily.

Aby se nezhroutila celá ekonomika, vlády na záchranu bank z peněz daňového poplatníka vymyslely trik zvaný „quantitative easing“, což znamená něco jako odlehčení dluhu tištěním extra hotovostních peněz. Tím se bankám zmírnilo vysoké pákování, ale zároveň klesla hodnota peněz, čili zvedla se inflace. Nezvýšila se však úroková míra, takže to nejvíc to odskákal občan spořivý a měl-li trochu zdravého rozumu, přestal spořit. Banky znovu zapůjčovat nezačaly, protože se po nich zároveň chtělo, aby se rekapitalizovaly, čili snížily pákování, čili zvýšily poměr hotovostního kapitálu, což je opak dalšího zapůjčování.

Celé finanční odvětví v celém západním světě (shrnuje Lanchester) zapomnělo na matematickou kalkulaci rizika a nechalo se euforií unést mimo ekonomickou realitu a přirozenost. A vlády mu dávají najevo, že si může riskovat, jak se mu zlíbí, protože veškeré riziko za ně ponese daňový poplatník. Vznikl nám tak „stoprocentní socialismus pro bankéře“. Je to „stejná perverze pro volnotržníky jako pro sociální demokraty i vyslovené levičáky“. Krize bývají příležitostmi k transformacím. Vládní pomocí bankám (namísto finanční reformy, která by byla návratem k rozumu a takovéto absurdity znemožnila) se tato příležitost promarnila. Proto příští a nevyhnutelná krize bude „obdobím mimořádného nebezpečí, vysoce převyšující krizi

Psáno pro www.ceskapozice.cz