Nadešel čas nalít si čistého vína – dokud je ještě smíme pít. Je jím tento objev:
Ten, kdo lidi netoužící po islamizaci Evropy šmahem častuje přídomky „xenofobové“ (extrémisté, náckové, fašouni, hnědý sliz, atd.), dává logicky a automaticky najevo, že po islamizaci touží. Je tudíž na něm vysvětlit nám ostatním proč. Pro účely snadného rozlišení říkejme těm prvním „islamofobové“, těm druhým „islamofilové“. Nechme islamofoby na chvíli stranou, napsalo se toho o nich dost, abychom všichni věděli, jakým jsou pro nás všechny nebezpečím a jak „vedle nich normální člověk nebude moci žít“. Věnujme pro změnu pozornost islamofilům. A klaďme jim relevantní otázky.
S pěti bratry Makabejskými jsem se poprvé skamarádil jako jedenáctiletý náruživý čtenář všeho amerického, co se dalo sehnat, od Kačera Donalda po Posledního Mohykána. Ocitli se mezi nimi, v napínavé knížce zvané „Moji slavní bratři“ od tehdy u nás nejpopulárnějšího žijícího amerického spisovatele jménem Howard Fast. Nejpopulárnější byl proto, že byl prakticky jediný povolený, coby člen americké komunistické strany, propagátor dobrých vztahů s naším táborem míru a pokroku a laureát prestižní literární ceny Stalinovy. Makabejci se nám tehdy jevili jako pokrokoví partyzáni bojující proti imperialismu, jako husité, Spartakus nebo Oleg Koševoj a jeho Mladá garda.
Tentokrát nikoli psacího, ale kavárenského, během jednoho z populárních pražských literárních večerů, kde tento výjimečný publicista byl předním hostem. Je rozený v znamení čtyřek – 4.4 1944, narodil se ve Zlíně a vyrostl v Olomouci. Píše česky i anglicky, dramata, knihy a články. Žije střídavě v Praze a v Londýně. Vedle humorných postřehů na témata sexu, jídla a náboženství, patří také mezi výrazné kritiky Evropské unie a především multikulturalismu a islamismu. Ví o čem hovoří, neboť je na rozdíl od většiny českých komentátorů a zpravodajů ČT osobně dennodenním svědkem, jak se situace rok od roku vyvíjí. Na příkladě z praxe Velké Británie ukazuje českým čtenářům, kam až tyto jevy mohou dospět.