Camusovo tvrzení „nejsem existencialista“ můžeme brát asi stejně vážně, jako jeho „vše, co bylo pro mě důležité, jsem se naučil jako brankář fotbalového univerzitního týmu.“

Svět měl vlastně štěstí, že Camus v osmnácti onemocněl tuberkulózou, takže se místo profesionálního alžírského fotbalisty stal profesionáním francouzským spisovatelem. Něco podobného, slovy „nejsem filozofka“, v pařížské existencialistické partě tvrdívala Simone de Beauvoire, která tím veřejně přenechávala filozofické pole svým dvěma spolužákům Jean-Paul Sartrovi a Maurici Merleau-Pontymu, ale soukromě a nenápadně je krmila filozofickými nápady, které proslavily je, ale které teprve teď v posledním desetiletí literární historici odhalují (z jejich korespondence a identifikace dat, kdo z nich četl čí rukopis a kdy) jako její originální myšlenky.

De Beauvoir se za Sartrem skrývala záměrně s vědomím, že ve stále ještě patriarchálně cítící Francii by ji jako ženskou filosofku nikdo nevzal na vědomí a že větší šanci na úspěch měla v roli talentované nekonformní přílepky průbojnějšího a úspěšnějšího Sartra. Nemýlila se a literární kritika i čtenářský trh ji za to patřičně odměnili.

Camusův vztah k Sartrovi byl podobný. Obdivoval jeho vzdělanost, pracovitost, disciplinu a metodičnost a věděl, že se má od něho co učit. Už ve svých článcích v alžírských novinách vychvaloval Sartrovu „velikost a pravdu, která nám objevuje nicotu, ale také jasnost“. Později ho ale kritizoval (nebo škádlil?) jako „nepodařeného prozaika“, zatímco Sartre ho napomínal, že je „chabý filozof“.

S vědomím, že Sartrovo filozofické vzdělání nikdy nemůže dohnat, Camus vsadil na svůj vypravěčský talent, jižanskou živelnost, náruživost a vášeň k životu. Po porážce Francie a německé okupaci se brzy zapojil do odboje, zatímco Sartre pokládal pro sebe za důležitější zůstávat pečlivým pozorovatelem a psát sice nekolaborantsky, ale tak, aby prošel německou cenzurou. Tak po svých dvou předválečných románech za čtyři roky okupace napsal dva romány, tři hry, svoje hlavní rozsáhlé sedmisetstránkové filozofické dílo „Bytí a nicota“ a první díl gigantické románové trilogie „Cesty svobody“. Camus v téže době stihl jen svůj první román „Cizinec“ a esej „Sisyfův mýtus“.
Ke Camusovu odboji v podzemním časopise „Combat“ se Sartre přidal až na posledních pár měsíců okupace, což mu ale stačilo, aby se nechal během oficiálního pozvání ve Spojených států oslavovat jako jeden z předních odbojových intelektuálů. (Teprve o mnoho let později se de Beauvoirová přiznala, že těch několik slavných Sartrových odbojových článků za něho musela napsat ona, protože „on byl příliš zaneprázdněn“). Camus napak o své protinacistické činnosti mluvil, jako by žádná nebyla: „Nikdy jsem v rukou nedržel pistoli,“ říkával, třebaže zasvěcenci věděli, že celá redakce Combatu pracovala ozbrojená pro případ německého vpádu.

Sartre o Camusovi říkal, že byl jeho „přesným opakem, statečný, elegantní a racionální“. Ale právě jejich odlišnost je vzájemně přitahovala a stále se vzájemně porovnávali, inspirovali a hecovali. Oba vyrůstali bez otců, kteří jim zemřeli v tak raném dětství, že na ně neměli žádné vzpomínky. Ale zatímco Sartra utvářelo intelektuálně bohaté dětství napájené hromadami knih v domácnosti rozmazlujícího dědečka gymnaziálního profesora, Camus se musel k vzdělání tvrdě prokousávat sám z domova negramotné Španělky, která ho po smrti francouzského otce v první světové válce jako uklízečka protáhla nejlepšími alžírskými školami až po státní univerzitní stipendium. Oba nadmíru zbožňovali své matky, oba měli komplikované vztahy k ženám, silné sklony k mnohoženství a potřebu ženského obdivu. Chovali se však k ženám každý jinak. Zatímco Camus je drsně a nemilosrdně po vyhasnutí vášně odhazoval (jednu si nakonec vzal), Sartre trpěl povinností o ně do konce svého života finančně pečovat a jednu dobu jich měl pět zároveň. Jejich kamarádství se upevňovalo i společným „lovem“ žen, v němž Camus vítězil svým chlapským vzhledem a nenuceným šarmem, zatímco střízlík Sartre je musel získával léta nacvičovaným mistrným ukecáváním.

„Proč u toho tolik kecáš?“ zeptal se ho jednou Camus.
Sartrova odpověď byla:
„Už sis někdy všiml, jak vypadám?“

Možná to bylo i z určitého intelektuálního mindráku a potřeby Sartra trochu ponížit a zranit na citlivém místě, když mu Camus „přefiknul“ jeho tehdy nejoblíbenější milenku herečku, s níž nastudovával inscenaci Sartrova „S vyloučením veřejnosti“. Sartra to tak namíchlo, že zkoušky zrušil a předal hru jinému divadlu.

Díky svému těžkému alžírskému dětství byl Camus alergický na levicové klišé (k němuž se hlásil i Sartre), že „les Pieds Noirs“ („černonožci“, jak se alžírským Francouzům hanlivě přezdívalo), byli všichni vykořisťovatelé alžírského lidu, kteří si zasloužili z Alžíru vypráskat. Argumentoval místo toho, že alžírské povstání je součástí arabského nacionalismu a nového imperialismu živeného Sovětským svazem. Sartre se naopak s obrovskou vervou zapojil do antikoloniální kampaně „Alžír Alžířanům“, která mu vysloužila nenávist politické pravice a při níž jen taktak unikl atentátu. V tu dobu ale už spolu dva roky nemluvili.

Jejich politická roztržka začala doutnat od Camusova prohlédnutí, že komunismus je tyranie a veřejného prohlášení, že „marxismus je vražda“. Převzal je už v roce 1946 od Arthura Koestlera, jehož tehdy právě do francouzštiny přeložená kniha o Stalinových procesech třicátých let „Tma o polednách“ spustila mezi francouzskou intelektuální levicí poprask. V tom už padlo za oběť Camusovo přátelství s Merleau-Pontym, který ve své recenzi Koestlerovy knihy Stalinovy procesy hájil. Doutnající rozchod se Sartrem a prakticky celou francouzskou levicí explodoval v roce 1952 vydáním „Rebela“, v němž Camus vyzdvihuje důslednou ale nenásilnou revoltu individuální nad organizovanou revoluci kolektivní a vytýká existencialistům zradu své vlastní filozofie svobody, když tolerují krutosti Stalinova režimu, o nichž jsou dobře informovaní.

Po příznivých kritikách v pravicovém tisku Sartrovci Camuse odepisují jako zaprodance pravice a Sartre zadává kritiku „Rebela“ ve svém časopise „Le Temps modernes“ devětadvacetiletému novinářskému začátečníkovi. Ten knížku, na níž Camus pracoval několik let a při jejímž vydání téměř umíral na tuberkulózu, označuje za „pseudofilozofií a pseudohistorii.“ Sartrovo vidění světa se ve vyhrocené studené válce už vytříbilo k podpoře komunismu a ač nikdy do strany nevstoupil, stal se jejím nejznámějším a nejvýřečnějším souputníkem.

Camus na recenzi odpovídá dopisem adresovaným Sartrovi s jízlivou poznámkou, které díky jedné společné události z konce okupace rozuměli jen oni dva a kterou Sartovi připomněl jeho otálivost v odboji. „Začíná mě unavovat, když vidím sebe - a jiné bývalé bojovníky, kteří se ve své době nikdy nevyhýbali boji - jak nekonečně posloucháme kázání od kritiků, kteří nikdy neudělali nic jiného, než že nastavili svoje divadelní křeslo směrem, kterým se vyvíjí historie.“

To už je na Sartrovo uražené ego hodně silná káva a odpovídá (stále veřejně na stránkách svého časopisu) rozloučením:

„Můj drahý Camusi, naše přátelství nebylo snadné, ale bude mně chybět. Jestliže je dnes skončíš, znamená to, že skončit mělo... Tvoje kombinace únavné ješitnosti s trpitelstvím vždy odrazovala lidi od toho, aby ti říkali nepřikrášlené pravdy. Stal ses obětí trapné sebedůležitosti... Tolik bych si býval přál, aby naše nynější hádka byla věcná a nepletl se do ní nechutný zápach uražené ješitnosti.“

Pět let na to muselo Sartrovo ego začít asi největší ponížení, když Camus, jehož literární úspěch začal o sedm let později než jeho, dostal Nobelovu cenu (1957) o sedm let dřív. A není vyloučeno, že i toto ponížení přispělo k tomu, že Sartre v roce 1964 svou nobelovku pompézně odmítl.
Když se Camuse ptali, co na svou Nobelovu cenu říká a proč si myslí, že ji dostal, odpověděl skromně:

„Většinou ji dostávají samí starci, tak si výbor možná myslel, že bylo hezké, kdyby ji pro změnu dostal někdo mladší.“

Jeho „nejsem existencialista“ tedy možná bylo míněno jako sebeobrana či pojistka, aby nebyl ztotožňován se Sartrem a jeho zběhnutím od „cesty svobody“ k totalitě komunismu. Jako by chtěl své čtenáře ujistit „s těmihle lidmi se už nekamarádím“. Jako by chtěl své někdejší svobodymilné kamarády upozornit na absurditu jejich zapomnění, že jejich hlavní filozofický slogan „existence předchází esenci“ taky znamená toto: To, co se skutečně děje, co člověk skutečně dělá, jak se v konkrétních situacích chová a jaký skutečný dopad jeho chování má na skutečný svět, je podstatnější než z jakého východiska, teorie či motivů to v něm vzniká a jakou teorií to dokáže obhájit.

Jako by potřeboval ilustrovat, kolik zla dokáže člověk způsobit, když osobní odpovědnost za svobodu odevzdá kolektivistické ideologii, o níž ví, že svobodu omezuje. Jakoby chtěl sdělit, že může-li otec existencialismu Heidegger skončit u nacistů a jeho nejpilnější žák Sartre u komunistů, pak i sám existencialismus je možná jen jednou z dějinných absurdit, nikoli filozofie, podle níž by se dalo existovat. Tím možná právě Camus zůstal jediným pravověrným existencialistou, sám nekompromisně svobodný a osamělý, sám za sebe odpovědný.


(Vyšlo ve sborníku CEPu „Camus, Padesát let od úmrtí))