V britském televizním programu politických skečů “Not The Nine O´clock News” si v roce 1982 Rowan Atkinson (později proslulý jako Mr. Bean), vychutnal tento vtip ve formě komentáře k snímku muslimů klečících uprostřed ulice v modlitbách:
„V Íránu pokračuje pátrání po Chomejního kontaktních čočkách.“

To byla zlatá éra náboženského humoru. Irský komik Dave Allen si nenechával ujít žádnou příležitost šťouchnout si do katolické církve vtípky jako toto kázaní Ježíšovo:
„Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem. Mámo, okamžitě ten kámen polož.“

Židovskými vtipy utahujícími si z rabínů, proroků a Mojžíše se to jen hemžilo. Od:
„Chceš moje přikázání? Ptá se Bůh Mojžíše. Za kolik? Ptá se Mojžíš. Zadarmo. Tak to jo, dej mně jich deset.“
Po:
„Proč nás Mojžíš vláčel čtyřicet let po poušti? Tak dlouho mu to trvalo, než našel plácek, kde není žádná ropa.“

Kolega z francouzského vysílání BBC, alžírský Berber, sám sebe označující za pokleslého muslima, nás při svém kuskusu a tagině hojně zapíjenými vínem bavíval takovýmto islámským humorem:
„Povídá si Bůh v nebi s Mojžíšem, Ježíšem, Konfuciem a Buddhou a najednou se ho někdo zeptá: A kde je Mohamed? Jo, vidíš, málem jsem zapomněl, odpovídá Bůh a volá: Mohamede, pět káv, prosím.“

Britští Indové začínali psát televizní komedie utahující si z pobožnosti svých rodičů. Bestellerem v knihkupectví byly tehdy sbírky anekdot afhgánského emigranta a učitele sufismu Idrise Shaha o středověkém muslimském vtipálkovi mulláhovi Nasrudinovi. Představoval ho jako guru učení sufismu, nadlehčené, moudré a tvůrčí formy islámu, která byla starší než islám a do islámu se vstřebala, aby jej změkčovala a nadlehčovala. Četlo se to skoro jako židovské anekdoty a islám se tehdy jevil jako každé jiné náboženství, schopný humoru.

A pak najednou v roce 1988 přišel šok - „a joke too far“ - Salmana Rushdiho se Satanskými verši. Tedy šok nebyla ta jeho kniha – do atmosféry anglosaské literatury zcela zapadající - nýbrž nečekaná reakce muslimů nejprve britských, pak celosvětových, pod velením ajatoláha Chomejního vyhlašujícího trest smrti Rushdiemu za rouhačství. Rushdie ji sice zatím přežívá, ale odskákalo to několik jeho nakladatelů a překladatelů.

„Islám není žádná sranda,“ vysvětlil Chomejní celému světu, aby už nikdo nebyl na pochybách. Tento výrok se stal jedním z jeho nejslavnějších citátů. A všelijací imámové a mulláhové se začali předhánět v boji proti humoru a dobré náladě, o nichž, pravda, nenašli v celém Koránu ani zmínku a dokonce ani náznak, že Prorok (mír s ním), velevážný muž, by se někdy něčemu zasmál. Porůznu začali tu a tam zakazovat nejen malování, ale taky divadlo, zpěv, tanec a postupně všechno, co by zavánělo neislámskou „frivolitou“.

Nic tak úplně nového to v náboženství není. Ortodoxní rabíni zakazovali tanec smíšených pohlaví. Díky tomu se nám dochovaly chasidské chlapské skupinové tance. A taky pár anekdot. Jako tahle, v níž rabín zakazuje novomanželům spolu tančit na své svatbě.
„Ale rabíne,“ nedají se, „smíme souložit?“
„No to samozřejmě, doma, to naopak musíte“.
„Vleže?“
„Jasně, vleže.“
„A vsedě taky?“
„No, vsedě, jistě.“
„A vstoje?“
„Tak vstoje to určitě ne, to byste mohli spolu začít tančit.“

Ale jak vážně muslimové Chomeiniho zákaz srandy začali brát, se ukázalo při dánských karikaturách. A svět se začal z humoru třást strachem. V roce 2008 BBC zcenzurovala komikovi Benu Eltonovi citát starého známého přísloví „Mohamed musí přijít k hoře“ ze strachu, že by je někdo mohl pokládat za antiislámský vtip. Britský parlament málem schválil na žádost muslimských organizací zákaz zesměšňování náboženství. Rowan Atkinson proti němu vedl kampaň s varováním:
„Když se nám zakáže dělat si srandu z náboženství, brzy to bude znamenat konec srandy vůbec.“

A nemýlil se, už je to tady. Průkopníkem je šírazská univerzita v Iránu, která v květnu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování, spolu s pestrým oblékáním, lakováním nehtů, líčením tváře a vysokými podpatky. Její iniciativy se hned chopilo ministerstvo vnitra, které na celostátní zákaz podobných „neislámštin“ věnuje sumu zvíci půl druhé miliardy dolarů - v rámci „léčení kulturních a společenských nešvarů“.

A na ty vtipálky, kteří by se ještě i tomuto chtěli smát, si už brzy posvítí jadernou energií pro mírové účely.


(Vyšlo v týdeníku Euro)