Christopher Hitchens dokáže náboženství napadnout ze všech možných úhlů a dekonstruovat s takovou vervou, erudicí, historickými argumenty a logickými závěry, že by málem dokázal udělat atheistu i z papeže. Ne náhodou patří vedle genetika Richarda Dawkinse mezi nejznámější, nejčtivější, nejagresivnější a nejpopulárnější propagátory víry, která si říká „vědecký atheismus“. On sám ji dotahuje ještě trochu dál a označuje se za „antitheistu“. Svůj úhel pohledu jednoznačně sděluje ve své knize „Bůh není velkolepý“ (God Is Not Great) už v podtitulku „Jak náboženství všechno dokáže otrávit“.

Hned na začátku vzpomíná, jak mu náboženství už v dětství znechutila učitelka biblických dějin při procházce přírodou kýčovitým povídáním „tak vidíte děti, jak mocný a štědrý Bůh je, že udělal všechny stromy a trávy zelené, což je přesně barva, která nám chlácholí oči, a představte si, kdyby místo toho rostliny byly všechny fialové nebo oranžové, jak by to bylo ohavné.“

Christopher Hitchens patří spolu se svým mladším bratrem Peterem mezi nejproduktivnějí, nejčtivější a nejhloubavější novináře současné anglosaské žurnalistiky. Oba se v mládí stali nejen atheisty, nýbrž agresivními levičáky trockistického zabarvení. Oba z toho vyrostli ke konzervatismu, když viděli, jak se Levice už za Chomejního spolčila s totalitaristickým islamismem. V jednom ohledu však skončili na opačných pólech. Zatímco Petera vedly zážitky britského zpravodaje v komunistických zemích k návratu k liberální deistické formě křesťanství, Christopher (který se stal Američanem s filozofií postavenou cele na idejích osvícenství), si vzal růst militantního islámu jako důkaz, že samotný pojem Boha je totalitní koncept, který ničí osobní svobodu a měl by se nahradit sekulární výukou etiky a humanistické civilizace.

Proti náboženství vyslovuje tyto zásadní námitky: Zcela falšuje původ člověka a kosmu. Následkem tohoto omylu kombinuje maximum servility s maximem subjektivního idealismu. Je následkem i zdrojem sexuální represe. Jeho myšlení je vysněné lidským přáním. Napáchalo v dějinách spoustu zločinů. Je udržované při životě naháněním strachu. Samo o sobě neudržuje a neposiluje etiku a nezlepšuje lidské chování, jak rádo tvrdí.

„Naše víra není vírou“, vysvětluje credo svoje a těch myslitelů, které pokládá za souvěrce. „Nespoléháme výlučně na vědu a rozum, ale nedůvěřujeme všemu, co vědě protiřečí a rozum uráží. Ctíme svobodné bádání, otevřenost mysli a pátrání po idejí pro ně samotné. Nejsme imunní k okouzlení a mystériu a úžasu, ale od toho máme hudbu a umění a literaturu a máme za to, že etická dilemata jsou lépe zpracovaná v Shakespearovi a Tolstém a Schillerovi a Goethemu než v písmu svatém. Nevěříme v nebe a peklo, ale žádná statistika neukáže, že bez těchto lákadel a hrozeb pácháme víc zločinů a násilí než nábožensky věřící. Jsme smíření, že žijeme jen jednou, kromě prostřednictvím našich dětí, jimž rádi uvolníme místo. Věříme s jistotou, že etický život se dá žít bez náboženství a bereme jako fakt, že náboženství způsobilo u mnoha lidí, že si dovolují chovat se tak, že by pohoršili majitelku bordelu a pachatele etnických čistek. Ale co je nejdůležitější - nepotřebujeme žádnou donucovací mašinérii.“

Christopher Hitchens cituje a stvrzuje závěr Freudův, že náboženství je infantilní lidský výmysl vzniklý strachem ze smrti, který člověku umožňuje zbavovat se osobní odpovědnosti a brání mu v dospívání. „Nezbavíme se ho, dokud nepřekonáme svůj strach ze smrti, z temnot, z neznáma a jeden z druhého“. Ale přidává k tomu obavy, že „jak já tyto řádky píšu a vy je čtete, zbožní lidé různými způsoby plánují vaši a moji destrukci a destrukci všeho, čeho lidstvo tak pracně dosáhlo.“

A pak už následuje kulometná palba dokumentovaná krutými citáty z bible a koránu a událostmi nejen historickými, nýbrž i takovými, jaké autor viděl na vlastní oči jako reportér v zemích Třetího světa.

Náboženství zabíjí: Viz křižácké výpravy, perzekuce jinověrců, Židů a kacířů, chorvatské masakry Srbů za druhé světové války a kolaborace katolické církve s nacismem, nedávnější Rwanda, Sarajevo, Srebrenica, Bejrut, Al-Kajdá. Nedokáže nechávat jiné na pokoji, potřebuje se jim vměšovat do života. Káže o blahu příštího světa, ale usiluje o moc v tomto. Šíří pomluvy a nenávist.

Náboženství působí újmu na zdraví: Muslimští fanatici zakazující lék proti obrně jako americké spiknutí proti islámské víře, s „téměř genocidními následky“. Vatikánský zákaz kondomů působící u afrických a brazilských katolíků šíření AIDS. Psychiatrické poruchy spojené s náboženským fanatismem, jako je známý „jeruzalémský syndrom“, na který se specializuje zvláštní jeruzalémská klinika, kde končí mesianističtí blouznivci židovští a i křesťanští, kteří tak rádi do Jeruzaléma jezdí za „božím osvícením“.

Náboženství je surové, iracionální a netolerantní, spojené s rasismem, tribalismem a bigotností, prosáklé ignorancí a nepřátelské k svobodnému bádání, pohrdá ženami a tyranizuje děti. Dokázalo bez ostychu obhájit otroctví v takové míře, že přimělo Thomase Jeffersona napsat „třesu se strachem o svou vlast, když se zamyslím nad tím, že Bůh je spravedlivý“. Na Západě se dnes většina náboženství chová laskavě až podbízivě „jako umaštěný prodavač v bazaru“, ale my máme právo „nezapomínat, jak barbarsky se chovala, když byla dostatečně silná, aby terorizovala lidi“.

Aby náboženství mohla vydržet, musí se neustále obnovovat „skokem víry“ (jak to nazval Kierkegaard) i přes hromadící se fakta dokazující opak. Aby věřící zůstali věřící, musí se neustále ponižovat vědomím věčné hříšnosti a prašného původu před vzteklým a žárlivým bohem v trvalé poddanosti, vděčnosti a strachu.
Náboženství vytvořila zákony a přikázání, která se nedají plnit, což je základní princip každého totalitarismu. A totalitarismus je výsledkem náboženské indoktrinace už od raného dětství vychovávající k tomu, čím totalitarismus žije: „přání vlastního porobení a radost z porobení druhých“.

Teze mistrně dokumentována, mistrně obhájena, napínavě podána. Kromě několika chybějících podrobností, které umožní Peteru Hitchensovi argumenty svého bratra rozcupovat na cucky v knize „Vztek na Boha“ (Rage Against God).

Peter Hitchens je pravidelným sloupkařem nedělního vydání britského konzervativního listu The Daily Mail, v němž již dvě desetiletí komentuje politický a kulturní úpadek Británie. Svoje komentáře zatím shrnul do dvou knih „Zrušení Británie“ (The Abolition of Britain) a „Ztracený kompas“ (The Lost Compass). Bratrova agresivně atheistická kniha – a vzpomínky na dlouholeté bratrské rozepře – ho vyprovokovaly k odpovědi. Jeho obrana umírněné racionální víry a útok na stěžejní principy atheismu je stejně elokventní, erudovaná a náruživá jako bratrovy útoky na náboženství.

Začíná vyslovením přesvědčení o „nutnosti a správnosti určité formy křesťanství, které je neokázalé, otevřené a přemýšlivé – ale nekompromisní ve své životní pravdě“. Vyčítá ateistům, že „na rozdíl od křesťanů mají příliš vysoké mínění o svých ctnostech a neomylnosti“. A sdělí nám poznatek, že „názory máme proto, že je mít chceme a stejně tak je můžeme zamítnout, když chceme“.

Pak se dává do popisování své cesty od dětského anglikánství a úžasu nad „intenzivní krásou starodávných anglických chorálů, jejich mysteriózní a melancholické poezie, které když přijímáte, mají úžasnou sílu ubezpečovat a chlácholit“. Přes pubertální ateistickou rebelii a spálení bible ke studentskému bigotnímu trockismu, který si přinesl i do začátku své novinářské dráhy. Takovou rebelii prožívala celá vzpurná generace koncem 60. a začátkem 70. let, jak jí před očima „roztávala autorita“ a nikdo před její ztečí nebránil „nepřátelskou pevnost“. A vzpomíná, jak se stará hrdinská imperiální Británie s nenucenou a neokázalou křesťanskou etikou a etiketou proměňovala v ateistickou společnost.

„Laciná druhořadá modernita nahrazovala chátrající velkolepost, v níž jsme vyrůstali“ a „zip se zavíral na pytli s mrtvolou imperiální Anglie, připravenou ke konečnému odbavení“. Morální bankrot politických elit provázel fiasko Suezu, demontáž impéria, aféru ministra Profuma s prostitutkou kamarádící s ruským špionem, úpadek kvality vzdělání a jazyka. Hroutily se standardy anglikánství, jak se církev snažila s modernizací a sekularizací udržet krok, odhodila poetickou velkolepost tradičních modliteb a vydala novou modlitební knížku v degradované prozaické angličtině.

„Věda se stala vírou bezvěreckého věku,“ jak válkou zruinovaná a zdevastovaná generace Hitchensových rodičů a učitelů hledala nové jistoty, které by nahradily ztracenou víru v Británii a v křesťanství. „Noblesní střídmost“ – vzpomíná Peter Hitchens na ducha doby svého dětství padesátých a začátku šedesátých let, v ekonomickém strádání ale lidské sociální soudržnosti a ohleduplnosti. Připomíná si, „jak totálně se svět může za krátkou dobu změnit a jak snadno zapomínáme to dobré, které se odhodilo spolu s tím špatným.“

Pak prožil dvacet let, aniž potkal někoho věřícího a náboženskou víru pokládal za skončenou. Ve třicítce mu touhu po ní vrátily dva zážitky. Jedním byla návštěva komunistické Prahy a děs z ateistického režimu, druhou byl van de Weydenův obraz „Poslední soud“. Jednak úžas nad tím, jak pět set let staré umění dokáže něco dramaticky sdělovat i dnes. A jednak „uvědomění, že mohu být souzen“. To vystřídala „ztráta víry v politiku a v profesionální ambice“ a oživení estetického, intelektuálního a duchovního prožitku tradiční anglikánské liturgie. Zjištění, „pouze jedna spolehlivá síla stojí v cestě moci silných nad slabými“. A že v době zbožňování moci se křesťanství stalo „zásadní překážkou tužeb pozemských utopistů po absolutní moci.“

Krutost, prázdnotu a destruktivnost zbožňování moci prožíval na vlastní oči jako moskevský zpravodaj až do pádu komunismu. K debatě se svým atheistickým bratrem tedy přichází vyzbrojen důkladně vstřebanými argumenty.

Ne všechny války a perzekuce, které se jeví jako náboženské, jsou o náboženství, nýbrž o obyčejné touze po moci a majetku maskované náboženstvím, aby činily dojem spravedlivého a Bohem podporovaného boje. V tomto kontextu Peter Hitchens uvádí zdánlivě paradoxní alianci totalitního islamismu a atheistické západní socialistické a liberální levice. Ta se však přestane jevit jako paradox, jakmile vezmeme na vědomí, že Levici jde o likvidaci základů, na nichž stojí západní civilizace, proti nimž je ochotná se spojit s kýmkoli.

Ježíšovo „moje království není z tohoto světa“ je pro Petra Hitchense nejmocnější překážka sekulárnímu utopismu snícímu o dokonalé společnosti. Pojmy hřích, svědomí, věčný život a boží spravedlnost podle neměnného zákona jsou poslední obranou proti utopistické víře, že účel světí prostředky a že morálka je relativní. Jsou to záruky proti zbožňování lidské moci“. Ateismus je licencovaná bezohlednost, která láká bezohledné.

Proti oblíbenému tvrzení atheistů, že vědomí dobra a zla nepochází z náboženství a člověk nepotřebuje Boha k tomu, aby cítil, že nemá dělat jiným, co nechce, aby dělali jemu, namítá, že to jednak není jisté a jednak to samo nestačí. Dobročinnost není lidské nátuře přirozená, musí se nechávat inspirovat vírou ve smysl a hodnotu sebezlepšování a dobrých skutků bez odměny.

Většina trvalé západní kultury má křesťanské kořeny, bez nichž by nevznikla. Jakých sublimních výšin může dosáhnout, vidíme dodnes v dílech italských a vlámských mistrů. Odhozením původního zdroje inspirace vzniká prázdnota a pomíjivost umění moderního. Jeho vrcholnou ukázkou je umění zemí, které Boha nahradily ateistickým státem. A jejichž kýčovitou kulturu a kult „vědeckého materialismu“ Peter Hitchens ve své knize popisuje podrobně jako odstrašující příklady. A připomíná, že stejně tak má křesťanské kořeny veškerá západní etika a sytém zákonů – to málo, co z ní v nich ještě zbývá.

Motivací dobra je bázeň před spravedlností boží a láska k inspiraci, kterou dává. Věřící křesťan je odpovědný za svou duši jen Bohu a žádnému pozemskému vládci, cituje Rogera Scrutona a přidává k němu citát z Edmunda Burkea, že kdo se upřímně bojí Boha, nebojí se ničeho a nikoho jiného.

Militantní ateističtí intelektuálové typu profesora Dawkinse dnes projevují mnohem větší agresivitu a netoleranci než praktikující křesťané. Posměšným a urážlivým tónem porosazují ne svobodu atheismu, nýbrž zákaz náboženství (Dawkins dokonce chce zakázat i pohádky). Dějiny sovětské říše ukazují, jak by nakonec vládli i oni, kdyby k tomu měli příležitost.

„Nový antitheismus,“ uzavírá Peter Hitchens, „rozhodně není pouhý názor hledající místo v pluralistické společnosti, nýbrž předehra dogmatické tyranie.“

Vyšlo na portálu Česká pozice (www.ceskapozice.cz)