Zkoprnělým komentátorům trvalo pár dní, než jim došlo, že řádění v britských městech nemá nic společného s multikulturalismem, imigrací ani rasou. Jeho oběti jsou pracovití a podnikaví občané všech ras a kultur. Jedním z nerozšířenějších klipů z rabování byl záběr, v němž jeden běloch za zevlování několika černochů krade notebook z tašky zraněného a krvácejícího Asiata, bělocha, který si myslel, že mu všichni jdou na pomoc. Rabují rodilí britští teenageři všech ras a mají jednu jedinou společnou kulturu: Žádnou. Tu, co v nich už půl století pěstuje dnes už dokonalá demontáž britského školství podle marxistické šablony rovnosti všech a likvidace rozdílů.

Zahájil ji v polovině 60. let labouristický ministr školství Anthony Crosland, odhodlaný (dá-li se věřit biografii jeho ženy) “zničit každý ´fucking grammar school´ v Anglii, Walesu a Severním Irsku”. Podařilo se mu to z devadesáti procent. Z tehdejších dvanácti set jich přežilo asi stopadesát.

Grammar school byla obdoba klasického gymnázia plně financovaná státem. Založily ji středověké církve, v 19. století je převzal plně stát. Viktoriánská doba fandila sociální mobilitě a touto vzácnou institucí umožnila talentovaným žákům z chudších rodin získat stejné vzdělání jako bohatí žáci na školách soukromých a šplhat po společenském žebříčku.

Alternativou (podle výsledku zkoušky v jedenácti letech) byla škola secondary modern, připravující žáky na praktickou kariéru a s možností pozdější volby řemesel, středního technického vzdělání nebo dodatečného přístupu k vyššímu vzdělání. Ta zase nemarnila příliš času latinou a produkovala kvalitní řemeslníky, techniky a inženýry, třebaže konzervativní poslanec Enoch Powell namítal, že znalost latiny dělá i lepšího instalatéra.

Nápad sociální mobility prostřednictvím grammar school se Británii vyplatil mnohonásobně. Jaké mobility se z ní dalo dosáhnout, dokázali její absolventi konzervativní lídři Margaret Thatcherová a Michael Howard, nebo slavní novinářští bratři Christopher and Peter Hitchens. Ze známé Hackney Grammar School v londýnském proletářském (a tehdy silně židovském) East Endu) vyšli židovští dramatici Bernard Kops, Arnold Wesker, Harold Pinter a Stephen Berkoff, několik slovutných rabínů a hezká řádka budoucích židovských lordů, včetně Blairova hlavního stranického finančníka lorda Levyho. Mezi nejslavnější grammar schools všech dob patřila Rugby School, jejíž žáci vymysleli tu uběhanou a strkavou hru se šišatým míčem.

Dvojí proud státního vzdělání, nastavující někdejším spolužákům odlišné společenské postavení, byl labouristickým marxistům trnem v zadku. To tak ještě, aby nám z naší dělnické třídy někdo dělal intelektuály a businessmany. Jak k tomu přijdou ti jejich bývalí spolužáci, kteří v jedenácti letech u zkoušky neuspěli?

A tak obě školy nahradili jednou jednotnou, zvanou comprehensive, znamenající všeobecně vzdělávající. S osnovami všeobecně méně náročnými až úplně nenáročnými, až se z nich staly školy všeobecně nevzdělávající, s úrovní zabedněnosti dosahující astronomických výšin. Jejich šestnáctiletí absolventi jsou podle letošní studie konfederace britského průmyslu CBI nezaměstnatelní. Vyšlo to najevo, když se její ředitelé vysmáli ministrovi zaměstnanosti a sociálních věcí Ianu Duncanovi Smithovi, který je prosil, aby zaměstnávali víc rodilých Britů a míň cizinců.

A to jsou ti morální negramoti, které vidíte na záběrech z válečného stavu britských měst. Jak početná se z nich vyklube armáda a kolik toho dokáže za pár dní zničit, si nikdo nedokázal představit. Protože je státní vzdělání programově okradlo o životní šance a motivaci, vymáhají si násilím právo mít vše, co mají ti, kdo si na to vydělali a zničit jim, co si vybudovali. Berou to jako zábavu a dobrodružství a (slovy jedné mladé raubířky v televizní reportáži) to „ukazuje bohatcům a policajtům, že si můžeme dělat, co chceme“. Bohatci – to jsou i ten místní indický hokynář a pákistánský trafikant.

Labourističtí politici mezitím po celou to dobu devastace státního školství svoje děti posílali do škol soukromých. Ty jsou dnes tak drahé, že si je tvrdě zdaňovaná střední třída už nemůže dovolit. Tak hrozí i jí, že se z jejich dětí stane ta státem z jejich daní subvencovaná prskající láva, která jim dnes rozbíjí krámy a pálí domy.

Kam až ta láva může dotéct a zda se ještě dá zastavit, tím méně zvrátit, nemá nikdo tušení.

Psáno pro www.ceskapozice.cz