Nemluvíme o pravici vládní (dnes levicové), ani krajní (dnes scvrklé tak, že na oslavy Hesse se jí sjelo z celé Evropy jen pět tisíc), ani okrajové (Mach a Bobošíková), ani o lidovcích (snad už dekalouskizovaných?)

Pokoušíme se sledovat, jak kvasí nová („pravá“?) česká pravice dlící převážně v chrabrých diskusích blogosféry. A klademe si otázku, jak ladí s novou pravicí západoevropskou, kterou ze všech evropských politiků nejvýrazněji prezentuje Geert Wilders. I tu donedávna hlavní média označovala za extrémní. Nakonec však musela vzít na vědomí její charakter ryze demokratický, důsledně nerasistický, liberální a antitotalitní a nejnověji si ji přejmenovala na „populistickou“. ¨

Populistické na ní je to, že zastupuje obavy a zájmy široké populace, která se cítí hlavními politickými stranami přehlížená. A protože populus znamená totéž, co démos, mohla by být docela nadějnou cestou zpět k demokracii coby vlády vycházející z lidu. Věří v sekulární demokracii zaručující svobodu projevu, ale žádá obranu před těmi, kdo ji ohrožují. Přestala se zabývat otázkami rasy, zcela se zřekla antisemitismu a antisionismu, které přenechává levici. Vyjadřuje dvě nejakutnější obavy: Zánik evropské civilizace pod islámem a zhroucení demokracie pod byrokracií EU.

Zatímco v Londýně imámové na tiskové konferenci oficiálně vyhlašují celoevropský kalifát, nová česká pravice řeší: Jaké doutníky Havel kouřil ve vězení. Který farář je kacíř. Který zpěvák lidových písní je vlastenečtější. Jak Američané sami provedli 11. září. Jak inkvizice nepronásledovala, nýbrž chránila kacíře. Jak satanističtí zednáři persekvovali církev. Který papež zradil víru. Zda více lidí vzájemně povraždili katolíci či protestanti. O kolik milionů se přepočítali sčítači obětí holocaustu. Co je pravá víra a co blud.

Z kdysi talentovaných a prezidentem republiky obdivovaných novinářů se tu stávají lovci spiknutí zednářsko-globalisticko-bilderbergovsko-americko-imperialisticko-sionisticko-pravdoláskových, která řídí všechny zla světa, i tu islamizaci. Jediným příspěvkem domýšlivých Židů západní civilizaci je podle nich lichva. I za tím norským masakrem (jako za vším) stojí Mosad. Že by antisemitismus? Kdepak. Podle izraelské definice je antisemita někdo, kdo nenávidí Židy víc než je nutné.

Jakýmsi bizarním sebeklamem se všichni rádi označují za konzervativce. A jsou si všemi svými vírami dokonale jistí. Jenže esencí konzervatismu je proslulá věta konzervativce Disraeliho na adresu liberála Gladstona: „Kéž bych si byl tak jistý čímkoli, jako je si on jistý vším“.

A táží se, jakouže to vlastně civilizaci máme zachraňovat, když je tak nemravná a nekřesťanská.

Odpověď na to je až trapně jednoduchá: Tu, kterou máme. Lepší nemáme, nikdy jsme neměli a neměl ji ani nikdo jiný. Křesťanská (či židovsko-křesťanská) civilizace je návod a ideál, kterému jsme se nikdy nepřiblížili. Máme z něho jen politický a ekonomický systém, který se dlouho a bolestně vyvíjel, aby se k těmto ideálům mohl přibližovat, diskutovat o nich, vytřibovat a zkoušet je. Jiný takový systém na světě není.

Pravice, která toto neví, je k zachraňování Evropy nepoužitelná.

Vyšlo v MFDnes