Tak máme prezidenta rasistu
Neberme to na lehkou váhu. Řekl to před měsícem bývalý viceprezident Spojených států amerických, laureát Nobelovy ceny míru, televizní ceny Emmy, ceny Grammy za nejlépe namluvený zvukový záznam, ceny Webby za rozvoj internetu, protagonista filmového dokumentu oceněného Oscarem, zakladatel a předseda Aliance na ochranu prostředí, dvou investičních manažerských firem a jedné televizní stanice, člen správní rady počítačové korporace Apple, poradce internetové korporace Google a hostující profesor čtyř amerických univerzit, Albert Arnold Gore. Velekněz velkolepé náboženské víry v apokalyptický konec planety následkem existence lidstva a jeho nešvaru snažit se uživit. (Ekonomická činnost se tomu odborně říká).
On sice, pravda, Klause přímo nejmenoval, ale každý, kdo o obou něco ví, bere jako samozřejmé, že jeho konkrétně, jako nejzavilejšího klimaskeptika na celé planetě, Gore myslel svým výrokem, že „na klimaskeptiky se jednou bude pohlížet jako dnes na rasisty.“
Nobelovu cenu dostal Al Gore za „aktivismus v ochraně životního prostředí“. Ten od té doby řada vědců označila za přinejmenším vědecky nepodložený. A jeho nobelovskou slávu mezitím zastínil prezident Obama, který cenu míru dostal za nejlepší heslo roku. Na Gorea se už pomalu zapomínalo. Tak se potřeboval připomenout.
Jak se jím Nobelova cena míru vysoce morálně zhodnotila (a taky co se dnes cení jako mírová činnost) si uvědomíme, když se podíváme, nad jakými protikandidáty Al Gore vyhrál.
Vedle barmských mnichů nás jako Středoevropany bude nejvíc zajímat Irena Sendlerowa navržená polskou vládou za záchranu 2.500 židovských dětí z Varšavského ghetta v roce 1943. Ve funkci městské hygieničky je tajnými východy propašovávala do sousedních kostelů, kde jim faráři vystavovali katolické doklady a s pomocí polské odbojové organizace Źegota je rozdávali křesťanským rodinám, sirotčincům a klášterům. Spolupracovali s ní i polští úředníci varšavského Úřadu kontroly epidemie a pomáhali vydávat nové doklady totožnosti. Všem osobám tohoto záchranného řetězu hrozil trest smrti. Nikdo z nich nikoho nikdy nevyzradil. Nikdo neodmítl od ní děti přijmout. Ona sama nikoho neprozradila ani po zatčení a krutém mučení. Po útěku z vězení strávila zbytek války v podzemním odboji. Její archiv pravých jmen dětí s novými identitami zůstal ukryt v zavařovacích sklenicích pod zemí. Po skončení války podle něho pomáhala vyhledat pravé rodiče, pokud ještě byli naživu.
„Každé dítě zachráněné s mou pomocí je obhájením mé existence na této Zemi a ne titul na slávu,“ řekla, když po dávné poctě od izraelského památníku Jad Vašem přijímala v roce 2003 od prezidenta Kaczyńského i polské státní vyznamenání Bílého orla. „Mohla jsem udělat víc. Tato lítost mě bude pronásledovat do smrti.“
Škoda, že ji nedostala ona. Svět by si mohl poopravit představu o Polácích (byly jich tisíce) i o Nobelově ceně. Takto si ji poopraví o Norech a Švédech, dnes ze všech Evropanů největších odpůrcích Izraele. Ale logiku to má. Ony totiž z těch zachráněných dětí vyrostli samí sionisté, kteří jsou přece největší hrozbou míru. Tak jakoupak cenu. Divný nápad od Poláků.
Vyšlo v MFDnes
On sice, pravda, Klause přímo nejmenoval, ale každý, kdo o obou něco ví, bere jako samozřejmé, že jeho konkrétně, jako nejzavilejšího klimaskeptika na celé planetě, Gore myslel svým výrokem, že „na klimaskeptiky se jednou bude pohlížet jako dnes na rasisty.“
Nobelovu cenu dostal Al Gore za „aktivismus v ochraně životního prostředí“. Ten od té doby řada vědců označila za přinejmenším vědecky nepodložený. A jeho nobelovskou slávu mezitím zastínil prezident Obama, který cenu míru dostal za nejlepší heslo roku. Na Gorea se už pomalu zapomínalo. Tak se potřeboval připomenout.
Jak se jím Nobelova cena míru vysoce morálně zhodnotila (a taky co se dnes cení jako mírová činnost) si uvědomíme, když se podíváme, nad jakými protikandidáty Al Gore vyhrál.
Vedle barmských mnichů nás jako Středoevropany bude nejvíc zajímat Irena Sendlerowa navržená polskou vládou za záchranu 2.500 židovských dětí z Varšavského ghetta v roce 1943. Ve funkci městské hygieničky je tajnými východy propašovávala do sousedních kostelů, kde jim faráři vystavovali katolické doklady a s pomocí polské odbojové organizace Źegota je rozdávali křesťanským rodinám, sirotčincům a klášterům. Spolupracovali s ní i polští úředníci varšavského Úřadu kontroly epidemie a pomáhali vydávat nové doklady totožnosti. Všem osobám tohoto záchranného řetězu hrozil trest smrti. Nikdo z nich nikoho nikdy nevyzradil. Nikdo neodmítl od ní děti přijmout. Ona sama nikoho neprozradila ani po zatčení a krutém mučení. Po útěku z vězení strávila zbytek války v podzemním odboji. Její archiv pravých jmen dětí s novými identitami zůstal ukryt v zavařovacích sklenicích pod zemí. Po skončení války podle něho pomáhala vyhledat pravé rodiče, pokud ještě byli naživu.
„Každé dítě zachráněné s mou pomocí je obhájením mé existence na této Zemi a ne titul na slávu,“ řekla, když po dávné poctě od izraelského památníku Jad Vašem přijímala v roce 2003 od prezidenta Kaczyńského i polské státní vyznamenání Bílého orla. „Mohla jsem udělat víc. Tato lítost mě bude pronásledovat do smrti.“
Škoda, že ji nedostala ona. Svět by si mohl poopravit představu o Polácích (byly jich tisíce) i o Nobelově ceně. Takto si ji poopraví o Norech a Švédech, dnes ze všech Evropanů největších odpůrcích Izraele. Ale logiku to má. Ony totiž z těch zachráněných dětí vyrostli samí sionisté, kteří jsou přece největší hrozbou míru. Tak jakoupak cenu. Divný nápad od Poláků.
Vyšlo v MFDnes