Hodně dnes sociologové sýčkují, jak naše civilizace stárne a brzy nebude dost mladých, kteří by ze svých daní uživili přemnožené a nevymírající dementní seniory. Je to teorie sice logická, ale chybná. Podle nejnovějších vědeckých výzkumů to vypadá jinak.

Nejprve zprávy špatné:

Při dnešní životosprávě, kvalitě stravy a míře obezity se děti nedožijí pracovního věku. Ty, co se ho dožijí, budou z krachující kvality vzdělání tak hloupé, že neuživí samy sebe, natož pak seniory.

Jestli to tak půjde dál, senioři budou naopak do smrti muset pracovat na svoje děti, vnuky a pravnuky. To sice zní samo o sobě jako další špatná zpráva, nebýt anglického přísloví, že i ten nejčernější mrak má stříbrné lemování. Tím je v tomto případě nejnovější neurologický výzkum stárnoucích mozků, objevující dosud netušené zásoby, které pojmenoval „kognitivní rezervy“. Jsou to schopnosti stárnoucího mozku nahrazovat chabnoucí mladistvější schopnosti (jako bystrost, snadná učenlivost nebo čilá paměť) propojováním různých částí mozku a větším příjmem zdánlivě nerelevantních a s ničím nesouvisejících informací, který jme dosud pokládali za roztržitost nebo myšlenkové bloumání. Tím stárnoucí mozek získává schopnosti mladším mozkům nedostupné. Nadhled, vědomí širších kontextů a souvislostí, vyváženost úsudku, vyrovnanost rozumu a emocí, rozvážnost, moudrost, poučenost zkušenostmi, vůdčí kvality.

Staví na hlavu dosavadní víru, že od určitého věku mozkové buňky takovým či onakým tempem odumírají a nikdo s tím nic nenadělá. Taky s tím nikdo nic nenadělal právě jen proto, že věřil, že s tím nic nenadělá. Víra je matka myšlenky a myšlenka je matka činu. A tak jsme všichni nezadržitelně stárli k blbosti s představou, jak nám měkne (nebo tvrdne?) mozek. Samozřejmě kromě výjimek (bystrých a tvůrčích staříků), kterých tu vždycky pár bylo, aby mohly potvrzovat pravidlo. Jenže těch se nám dnes hromadí tolik, že to několika neurologickým průkopníkům začalo vrtat hlavou a začali zkoumat, jak ty výjimky vznikají. Vymysleli si pro ně anglický termín „escapee“, česky nejspíš „uniknutec“, čili ten, kdo něčemu unikl. V tomto případě demenci.

K měření takového „úniku“ si vytvořili skanovací mašinku zvanou anglicky „positron emission tomography“, zkratkou PET (český překlad nechme neurologům), která sleduje tok krve při myšlení a zaznamenává změny krevního tlaku nebo tempa. Tím zjišťuje, v které části mozku ten či onen typ myšlení probíhá.

Přišla tak na to, že jak stárneme, narůstá nám schopnost používat levý i pravý mozek zároveň. Čili myslet zároveň logicky i imaginativně, racionálně i emotivně a tím nacházet zdánlivě nesouvisející spojitosti a nečekaná řešení. Což mládež neumí. Bipolarita se tomu říká. A dá se to prý pěstovat nepřetržitým a mnohostranným vzděláváním, výrazovou bohatostí jazyka (nejraději několika), udržováním pestrých zájmů. Do hodně vysokého věku.

Zdá se, že kult mládí, který svou neustálou revoluční zbrklostí přivádí svět na pokraj zkázy, konečně vyhasíná a my se můžeme těšit na éru gerontokracie – vlády moudrého, klidného, tvůrčího, vlídného (a nedávným vypršením patentu viagry i blaženého) stáří.

Vyšlo v MFDnes