Vlády dokáží konat dobro i páchat zlo. Nejvíc zla páchají, když se občané bojí jich. Nejmíň zla páchají, když se občanů bojí ony. Hodně zla tvoří vlády sebeklamem nebo předstíráním, že mohou občanům zmírnit lidské utrpení a posílit lidské štěstí. Nejlepší, v co můžeme doufat, je taková vláda, která občanům neznemožňuje usilovat o štěstí každý po svém. Protože představy o osobním štěstí se u různých lidí liší, jedním z úkolů sociologie i politologie by mělo být studovat touhy, které jsou společné všem a jim přizpůsobovat vládnutí.

Receptem na dobrou vládu je pěstování ducha služby u úředníků státní správy, kteří dokáží svou rozvážností zmírnit ty nejhorší excesy ambiciózních vládců. Receptem na špatnou vládu je úřednická zkorumpovanost nebo podbízivost vládcům. Proto také autoritářská vláda s poctivými úředníky může být lepší než vláda demokratická s úředníky zkorumpovanými. Demokracie však má k dispozici tu zbraň, že může ambice mocných udržovat na uzdě hrozbou nezvolení. Jenže jak varovali už filozofové řečtí, demokracie může často upadnout do populismu, oligarchie, kartelismu a vyhledávání nepřátel, skutečných či imaginativních. Proto musí neustále hledat „vlastní zdroje obnovitelné energie“.

Z těchto premis vychází v knize „Good and Bad Power“ Geoff Mulgan, profesor londýnské univerzity a vysoké školy ekonomické (LSE) a bývalý poradce Blairův a Brownův. Skeptický čtenář se může hned zeptat, co užitečného tak asi nám může sdělit poradce série vlád, které rozhazovačnou finanční politikou přivedly Británii k nejhoršímu zadlužení státu od druhé světové války. Knihu tedy nemůžeme brát jako praktický manuál dobrého vládnutí, nýbrž jako akademicky a teoreticky zajímavou a nápaditou studii moci a jejího zneužívání. Uvádí bohatství historických příkladů a odkazů, z nichž se toho můžeme hodně přiučit.

Idea, že odpovědností vlády je sloužit lidem, není monopolem demokracie a najdeme ji už v čínském konfucianismu a taoismu (v teorii „mandát nebes“) a indické politické teorii zvané „rádžadharma“, znamenající správný způsob vládnutí a stanovující morální povinnosti vladařů. Teprve konec 19. století na Západě však zdokonalil informační a organizační infrastruktury, které usnadňují na jedné straně dobré vládnutí (výplaty, důchody, zdravotnictví, školství, doprava, bezpečnost), na druhé jeho sledování (média, systém parlamentní opozice). Zároveň však vytřibují technologii zla, která se důkladně vyřádila v totalitních systémech 20. století. Technologie jsou dvousečná zbraň.

Jakými principy se tedy má řídit dobré vládnutí? Průkopníci moderní politické teorie Thomas Hobbes a John Locke navrhovali, aby se vládnutí řídilo přírodními zákony Božími. To jde do určité míry, teoreticky a jako ideál. V praktické politice se však střetávají různé zájmy, mezi nimiž se musí nastolovat nějaká fungující rovnováha. Ta stojí na několika paradoxních pravdách, které znali už Aristoteles, Konfucius a nejdůkladněji Macchiavelli. Mír závisí na válce. Svoboda na řádu. Stabilita na změně. Osvobozování na násilí. Bezpečnost na strachu. Přežití dobra v moci závisí na nepřetržitém střehu a přetváření, neboť, slovy amerického prezidenta Johna Adamse z raných dob nezávislosti, „demokracie nikdy netrvá dlouho, brzy chřadne, vyčerpá se a zavraždí se, ještě neexistovala nikdy žádná demokracie, která nespáchala sebevraždu“.

Praktická politika dobré moci „naviguje mezi absolutními morálními principy a posuny společenské reality“, píše Mulgan a cituje k tomu Konfuciovu „rovnováhu správného s výhodným“. Tím se však dobrá vláda stává snadnější kořistí zájmových skupin či elit, ne vždy v zájmu lidu a ideálů. Udržení moci se pak musí řídit Macchiavelliho rovnováhou mezi tím, že „elity touží ovládat ostatní, zatímco ostatní touží nebýt ovládáni“.

Moc má tři vzájemně související zdroje: násilí, peníze a důvěra. Konsoliduje se armádou dobývající a bránící území, policií dozírající na vnitřní pořádek a zákony trestajícími porušení pořádku. Upevňuje se daněmi. A propaguje se utvářením důvěry prostřednictvím vzdělání a médií. Ze všech tří zdrojů je nejdůležitější moc nad myšlenkami, které pěstují důvěru ve vládnoucího. Ten je hlavním zdrojem moci v liberální demokracii, v níž (podle Johna Stuarta Milla) násilný čin či finanční postih proti komukoli je oprávněný jen na ochranu ostatních.

S důvěrou v dobro moci souvisí i pocit štěstí, který je legitimním cílem každého jednotlivce. Udržovat co nejvíc ovládaných v pocitu štěstí je tudíž nejbezpečnější způsob udržení moci, a to i ze zcela praktických a cynických důvodů, neboť šťastní lidé se nevzpírají moci, kterou vnímají jako štěstídárnou. A naopak (slovy Cicerovými), vládce, který pečuje o spokojenost jen některých částí občanstva, zavádí do společnosti nesvár a vzpouru. Proto (doporučoval Cicero) k udržení občanské harmonie musí převažovat ideál společného dobra, nestranící žádné složce společnosti. Taostický mudrc Lao-cu za nejschopnějšího vládce pokládal takového, jehož ovládaní věří, že dělají všechno z vlastní vůle. Arabský politolog 10. století al-Farábí definoval dobrou vládu jako takovou, která je založená na typech vědění, charakteru a ctností vedoucích k opravdovému štěstí.

Politika, včetně demokratické, se jen těžko může zcela vyhnout tomu, že nad neorganizovanými většinami vítězívají dobře organizované menšiny, zneužívající demokratických struktur k totalitním převratům. Vytvářejí si k tomu specifické rituály a mýty společné příslušnosti, kterými se daří většinu zmanipulovat do souhlasu až nadšené kolaborace.

Touha po moci je základní lidskou touhou a její neuspokojení nebo potlačení působí pocit příkoří a ohrožuje stabilitu společnosti. Uměním dobrého vládnutí je tedy dát občanům co největší možnosti získávat určitý stupeň moci a uznání ve sférách mimopolitických, jako profesní, ekonomické, kulturní, spolkové nebo sportovní. Pocit štěstí a uspokojení je pro aktivní a tvůrčí společnost důležitější než pravda, která by mohla štěstí narušit. Bezpečnější struktury vytváří ne takový stát, který chce v lidech inspirovat k pomyslnému dobru, nýbrž takový, který u všech apriori předpokládá sklony ke zlu a podle toho vytváří zákony, které zlo znevýhodňují.

Na třistapadesáti stranách má Mulgan dostatek místa procestovat historii moci evoluční i revoluční, morálních zásad a z nich vycházejících mocenských prostředků, mocenských cyklů, etických a etiketních zvyklostí a rituálů, občanské angažovanosti. Zamýšlí se nad možnostmi, omezeními a riziky vlády celosvětové. A uzavírá představou státu jako „uměleckého díla“, jehož tvůrčím materiálem je rovnováha vztahu vládnoucích a ovládaných.

Vláda je dobrá tehdy, když je okolnostmi a strukturami nucená dobrou být, čili když je vládnoucím znemožněno páchat zlo. Když se zdroje moci (násilí, finance a důvěra) soustředí na ochranu, prosperitu a poctivost. Dobrá vláda je společná tvorba vládnoucích a ovládaných. Dělá se s lidmi, ne lidem. A ti, kdo se na této spolutvorbě nepodílejí, nemají právo si stěžovat na její nedokonalosti a případné příkoří, které jim tato nedokonalost činí.

Psáno pro www.ceskapozice.cz