Jaká škoda pro Evropu, že se jejím prezidentem, místo belgického básníka haiku s charismatem mokrého hadru, nestal, jak tehdy mnozí navrhovali, charismatik hvězdného formátu a čiperné všudypřítomnosti Tony Blair. Zvládal by to levou rukou i při všech svých ostatních činnostech. Nadělal by v prezidentské funkci hodně dobra. Byl by nám zdrojem evropské hrdosti a terčem obdivu. Modelem politického úspěchu. A nekonečným pramenem nápadů, co všechno a kde všude by se dalo dělat z našich peněz. V zájmu univerzálního dobra, jehož on je neúnavným a neochvějným ztělesněním.

Tak neúnavným, že při čilých snahách o řešení konfliktu Blízkého Východu (ve funkci emisara kvarteta USA, EU, OSN a Ruska), poradní činnosti pro americké investory a švýcarské pojišťovatele a řetězem přednášek ještě taky zvládá radit vládám Kuvajtu, Emirátů, Kazachstánu, Libérie, Rwandy a Sierry Leone (donedávna taky ještě Lybie, než tam přišel o svého přítele Muammara). Učit je, jak vládnout lépe a radostněji. Trénovat je ve svém úsměvném stylu, za nímž sídlí „vláda se silným centrem“, jak jim rád vysvětluje vzpomínáním na svoje vládnutí. Říká té výuce „Tony Blair Governance Initiative“.

Sierra Leone ho za to povýšila na „čestného svrchovaného náčelníka vesnice Mahera“, i s pestrobarevným náčelnickým kaftanem. Rwanda mu dala k dispozici desítky pracovníků ministerstev a armády. Že tím pomáhá udržovat totalitní režimy, je prý jen „mírně řečeno“, myslí si pracovníci organizace Human Rights Watch, nedávno za své sledování lidských práv vykázaní z Blairem školené Rwandy, kde vláda likviduje neposlušná média, provádí atentáty disidentů a na jejíž armádu OSN posbírala důkazy desetitisícových masakrů. Ale vykázaní pracovníci HRW si „nejsou vědomi, že by se Tony Blair či jeho zaměstnanci zabývali porušováním lidských práv“.

Tony holt dosáhl dospělosti a zmoudřel. Konečně mu v hloubi duše zahlodalo svědomí nad tím, jak nás, celý Západ, spletivem dezinformací a pseudomorálních výzev typu „dobro musí vítězit nad zlem“ zavlekl do svržení jednoho takového tyrana, které nás pak stálo tisíce životů, aniž nám získalo co jiného než ostudu a Irák bezděky proměnilo v pohřebiště posledních zbytků křesťanství. Pro Blaira to byla věc „absolutní morality“, když už mu nikdo nevěřil, že táhneme proti zbraním hromadného ničení. Budování národů a šíření demokracie jsme tomu tehdy říkali. A věřili, božíčku, jak upřímně jsme věřili, že napravujeme svět.

Tonyho zmoudření je návratem ke starému pravidlu, že jak zacházejí cizí tyrani se svým lidem, nám může být ukradené, jestliže na nich můžeme vydělat. A Tonymu to vynáší sedm milionů liber ročně, skromným odhadem, z nedostatku přesných účetních informací o rozsahu jeho globálních činností komerčních a dobročinných, těžko rozlišitelných.

Teď Tony povýšil pojem chucpe do nových obdivuhodných dimenzí, když si pro svoje africké projekty u britského ministerstva pro mezinárodní rozvoj podal žádost o granty a zakázky. Než se někdo stačil ozvat s námitkami, zda tím nehrozí konflikt zájmů, upozornil je jeho právník, že by se mohli dopouštět nactiutrhačství.

Tak se dělá prosperita.

Vyšlo v MFDnes