I to, co se nám zadarmo být zdá, nás něco stojí. Každá volba, kterou provádíme, se řídí cenami ostatních alternativ, které jsou nám k dispozici. Tedy poměrem toho, co nás budou stát a toho, co jimi získáme. Klasickou definicí ceny je „bod, v němž prodejce i kupující shledávají transakci ziskovou a oba jsou jí obohaceni“. Ceny našich rozhodování se dají měřit nejen penězi, ale také časem, námahou, láskou, svobodou, bezpečím. Cena každého rozhodnutí zahrnuje i ceny ostatních alternativ, které jsme rozhodli nezvolit. Tyto volby, často nevědomé, určují nejen náš individuální osud, ale i vývoj dějin. Začneme-li si jich všímat a identifikovat je, pochopíme lépe, jak k tomu či onomu rozhodnutí docházíme a proč.

Tvrdí ekonomický redaktor listu The New York Times Eduardo Porter v knížce „The Price of Everything“. A pouští se do studia cen jako faktoru psychologického, ne ekonomického. Žádná věc nemá trvalou cenu, obsaženou v ní samé. Cena je vždy stanovená subjektivními hodnotami, jaké té či oné věci přikládají kupující a prodávající. Proto se totéž zboží nebo tytéž služby dají prodávat za různé ceny v různých místech, různým lidem, v různých dobách. Tím se ceny staly indikátorem lidských preferencí a vodítkem lidského jednání.

Cena lidského života se liší podle toho, kde žijete a dá se propočítat tím, co se věnuje na jeho zachování. Propočítává se to faktory souhrnných výdajů jako zdravotní pojištění, náklady na léčbu, zdravotnické platy, provoz nemocnic, části příjmu vydávané na udržení vlastního života a života závislých rodinných příslušníků. Podle různých statistických úřadů je to v Británii v průměru na občana ročně 29.000 liber, v Indii 2.000. Ve Spojených státech je cena průměrného celého lidského života propočítaná na 7,5 milonu dolarů, v Mexiku na 325.000. Mezinárodní klimatická agentura IPCC uvádí cenu života v chudých zemích na průměr 150.000, v bohatých na 1,5 milionu.

Cenu lidského štěstí – ve formě indexu „hrubého národního štěstí“ vymyslel v roce 1972 král Bhutanu a po jeho abdikaci ji první demokratická vláda začlenila do ústavy. Propočítává se nejen podle příjmu, ale také podle míry psychické spokojenosti, společenské vitality, ekologie, dobrého vládnutí a způsobů trávení času. V USA je právo na hledání štěstí zakotveno v ústavě. Míru štěstí se tam zatím nikdo nesnažil propočítat, ale podle toho, co Američané dělají nejraději a čím tráví nejvíc svého času, by se zdálo, že vydělávání peněz a snaha ekonomicky a společensky uspět bude jedním z hlavních měřítek.

Zajímavý historický vývoj má „cena ženy“ - od primitivních polygamií, kdy se za ženy platilo podle jejich kvality rodičům, přes primitivní monogamie, kdy naopak rodiče platili ženichovi „věno“, po moderní monogamii, kde se žena stala plnohodnotným partnerem, ale od muže se většinou očekává určitý stupeň „finanční galantnosti“. Z ekonomického hlediska je pozoruhodné Porterovo zjištění, že monogamie byla jedním ze zdrojů hospodářského růstu a že polygamní společnosti zůstávají zaostalé. Není si zcela jist, zda je to jen zapojením žen do ekonomiky nebo také tím, že s jednou ženou má muž víc času na práci, tvoření a podnikání než s deseti, zvlášť je-li i ona zaměstnaná. Ale cituje jednu studii, podle níž by zákaz polygamie v Africe vedl k poklesu porodnosti o 40 procent, k zvýšení národních úspor o 70 procent a zvýšení ekonomického výkonu o 170 procent.

Cena práce se v posledním století krkolomně zvýšila a dnes mzdy a nepřímé odměny v západních zemích představují 65 procent národního důchodu. To je podíl tak vysoký, že inspiruje Portera k otázce, proč vládci a zaměstnavatelé raději opět nezavedou otroctví a nevolnictví, běžné po celé dějiny civilizace až do 19. století. Odpověď nachází (kromě morálního znechucení otroctvím od poloviny 19. století) ve dvou pozoruhodných faktech: Jednak zrušením otroctví prosperita celého Západu vystřelila prudce vzhůru a jižní státy USA, které praktikovaly otroctví, dodnes v prosperitě zaostávají za severními. Čili zcela jednoznačně svobodný člověk je produktivnější než otrok.. Jednak platit mzdu je přišlo levněji než živit, ubytovávat, šatit a hlídat otroky. Jednak růst populace vytvořil nadbytek pracujících, který zaměstnavatelům umožnil platit zaměstancům nízké mzdy. Ty pak během 20. století sociálně demokratické strany přijetím spousty nových pracovních zákonů vyhnaly do výše, která zaměstnavatele nutí mzdy tlačit dolů náborem levnějších imigrantů nebo zadáváním částí výroby a služeb do zemí s levnější pracovní silou.
¨
Zdánlivá ztráta zisku při rozdávání bezplatného nebo prudce zlevněného zboží a služeb, darů při nákupu, nebo akce typu dva kusy za cenu jednoho, ve skutečnosti maskuje zisk na něčem jiném nebo na větším či pozdějším nákupu, k němuž si dárce obdarovaného psychologicky zavazuje. Porter tomu říká „cena bezplatnosti“. Jako kuriozitu se snaží propočítat cenu internetových „spamů“, což jsou bezplatné informace. „Spamaři“ dokáží za náklady 80 dolarů rozeslat milion vzkazů. Doplácí na to příjemci. Jedna německá univerzita si spočítala, kolik času jejich zaměstnanci musí trávit vymazáváním spamů. Při průměrné hodinové mzdě 20 eur a průměrném vymazávacím čase 20 hodin ročně jim to při osmi tisících zaměstnancích vyšlo na 3,2 milionu.

Cena politiky dostupuje děsivé výše, když si s Porterem spočítáme, že Barack Obama na prezidentskou kampaň vynaložil rekordních 730 milionů dolarů, což v propočtu na voličký hlas, který tím získal, vychází na 10.50. Cenu náboženské víry Peters propočítává tím, že porovnává velké částky, které Američané různým náboženstvím darují, se statistikou, že jeden den týdně v kostele přidává až sedm let zdravého života, lepšího zdraví, intenzivnějšího pocitu štěstí a mnohonásobně méně kriminality, než mají nevěřící. A že čím přísnější požadavky církev na lidi klade, tím jsou ochotnější platit víc, protože to vnímají jako že od církve dostávají větší „value for money“. Z toho vyvozuje, že sekularizaci západní společnosti přinejmenším spoluzavinily církve tím, že zmírnily přísnost náboženské discipliny. Čili začaly dodávat šmejdové zboží, domnění, že se přizpůsobovaly poptávce.

„Cenu budoucnosti“ si už teď můžeme začít propočítávat tím, jakým tempem spotřebováváme životní a energetické zdroje, devastujeme přírodu, vyrybňujeme moře, odlesňujeme pralesy a hromadíme nezničitelný odpad. Cituje známou Sternovu Zprávu o ekonomii klimatických změn, podle níž škody napáchané na planetě budou příští generace stát „nejmíň 5 procent celkové ekonomické produkce a možná až 20 procent, navždy“. Těch 20 procent se rovná 12 bilionům dolarů, což jsou čtyři pětiny americké ekonomiky nebo součet národních ekonomik Japonska, Číny a Indie.

Porterovo řešení: „Homo economicus musí být zbaven bezmezného sobectví a přizpůsobit se ekonomickému modelu, v němž je relativní distribuce prosperity důležitější než individuální uspokojení.“ A je-li co se poučit z nynější finanční krize, pak je to, že „ceny stanovené neregulovaným trhem nemusí nevyhnutelně být správné“. A to, že i Alan Greenspan, jehož nápady se cesta k finanční bublině a následné krizi řídila, přiznal, že jeho finanční teorie „selhala, absolutně a nepochybně“.

Psáno pro www.ceskapozice.cz