David Cameron se sotva stačil otřepat z nečekaně mrazivé srážky s Bruselem o fiskální unii a už naráží na nepochopitelně nebritské manýry Štrasburku. Tam u Evropského soudu lidských práv všelijací poloprofesionální soudci ze sedmačtyřiceti států Evropské rady rozhodují o výkonu lidských práv v zemi, která má za sebou staletí nepřerušovaného a organicky se vyvíjejícího právního státu chránicího lidská práva osvědčeným principem fair play, který jim většina Evropanů závidí. Žonglování štrasburských soudců s lidskými právy degraduje samotný jejich princip tím, že převrací naruby rozsudky místních soudů a hájí zločince proti pokojným občanům. Ať řeší skutečné útoky na lidská práva v zemích jako Bělorusko a nezabývá se titěrnostmi, z jakých se mu nahromadilo 150.000 čekajících stížností na rozsudky jednotlivých států. Jen z Ruska jich je 40.000.

Tak se to alespoň Cameron pokouší ostatním Evropanům vysvětlit. Nejnovější absurditou soudu je zákaz deportace jordánského fanatického klerika a aktivisty al-Kajdy zpět do Jordánska, které si ho už před lety vyžádalo na zatykač za přípravu teroristických útoků. Evropský soud, k němuž se klerik odvolal, ho tímto odsoudil k doživotní štědré podpoře britského státu. Dalším z asi tuctu podobných nedávných výnosů soudu nad Británií byl příkaz dát vězňům volební právo.

Neprovede-li Evropský soud reformu, která by zamezila takovým „diskreditujícím frivolním malicherným případům“ a ctila původního ducha lidských práv a svrchovanou britskou justici, pro niž jsou lidská práva samozřejmostí, mohla by Británie z jeho jurisdikce vystoupit. Tak jasně jim to Cameron sice nenaservíroval, ale britské voličstvo by ho k tomu dotlačilo. Zda ostatní Evropané reformu schválí, bude záležet na tom, zda jim dojde Cameronův subtle hint (česky trochu nemotorně „jemný náznak“). Jenže jemné náznaky, jasné a srozumitelné Britům, často Evropanům unikají.

Po čtyřiceti letech snah přizpůsobit se Evropě Britové pomalu zjišťují, že vzájemné nedorozumění ve zcela zásadních věcech je trvalé a neodstranitelné. Evropští návštěvníci Británie, zvyklí chodit vpravo, se budou pořád na chodníku srážet s protijdoucími Brity, protože se vyhýbají opačným (a tudíž stejným) směrem – a kroutit hlavou, jak mohou ti Britové být tak nemotorní. Za nezdvořilce a nevychovance budou pořád pokládat Brity, kteří kolem nich v divadle na volná místa uprostřed řady budou procházet zády k nim, protože civět cizímu člověku do tváře z blízkosti menší než metr je pro Brita ta největší sprosťárna. Na Britovo zavrtění hlavou u volného místa budou sedat, když je naopak on někomu drží, protože Britové se neptají „je tu volno?“ nýbrž „je tu obsazeno?“

A jak má Británie žít pod jednou střechou s Evropany, kteří si pletou fair play s fair game, protože jim to jako totéž vychází v překladu do jejich jazyků, ač to znamená přesný opak? Tak taky Británie konečně pomalu začíná chápat, že zatímco ona žije v iluzi, že hru zvanou EU hrají všichni podle stejných pravidel, Evropa si ve svém chápaní „eugličtiny“ dělá s každým, co se mu zlíbí a z koho si udělá divokou zvěř, na toho si uspořádá hon.

Vyšlo v MFDnes