Vládni jídlu, povládneš světu
Vzpomínáte, jak jsme se chechtali, když EU zakázala na láhvované vodě informaci, že chrání před dehydratací? Dobrý fór? Omyl. Ona to totiž asi zakázat musí.
Voda je přírodní potravina, poživatina nebo potravinový doplněk a na těch se nesmí uvádět, že mají nějaký hojivý nebo léčivý účinek. V zemích, které zavedly Codex Alimentarius. Tak si říká komise, která ve spolupráci s nadnárodními organizacemi FAO (potravinářská a zemědělská), WHO (světová zdravotnická) a OECD (ekonomická spolupráce a rozvoj) vytváří nejprve směrnice, pak regulace a pak zákony o tom, co smíme a co nesmíme jíst, vyrábět a prodávat a co o tom říkat. Pak je “implementuje”. Prosazuje, zavádí, vnucuje, nastoluje a dozírá. Celosvětově. Nebo téměř. Potřebuje k tomu formální souhlas vlád a přijetí příslušných zákonů. Ten získává tak, že neposlušné vlády bere k arbitráži za porušování pravidel volného obchodu u FAO a WHO.
Ty společně komisi založily v roce 1963 se záměrem (praví její portál) „rozvíjet potravinové standardy, směrnice a texty“ a s cílem „chránit zdraví spotřebitelů a fair obchodní praktiky v potravinářském obchodě a prosazovat koordinaci všech standardů potravinářství vykonávanou mezinárodními vládními a nevládními organizacemi“.
Pár drobností, které portál opomíjí, jsou jména osob, firem či organizací, které komisi tvoří. Jak byli vybráni a kolik jich je. Podle jakých kritérií a vědeckých důkazů směrnice a regulace vydávají. Ani programy jejich konferencí neuvádějí, kdo prezentuje kterou přednášku. Jejich tajnost je neprůstřelná.
Jak Codex funguje, ukázala svižnost, s jakou v listopadu 2011 prošly legislativou Nového Zélandu. Tamní „Zákon o bezpečnosti potravin“, rozšiřuje klasifikaci na „potraviny a potravinářsky přidružené produkty“. Včetně farmak a chemikálií s potravinovým použitím. Definuje je jako komoditu podléhající světovým pravidlům volného obchodu. Čili znemožňuje ochranu drobných lokálních potravinářů proti konkurenci megakorporací. Zakazuje distribuci přírodních potravin, ingrediencí a léčiv bez autorizace Codexu. Jacísi „inspektoři potravinové bezpečnosti“ nespadající pod státní právní systém, nýbrž patřící do soukromého sektoru (megakorporací), dostávají pravomoc provádět inspekce podezřelých porušovatelů. K tomu získávají imunitu proti právnímu postihu za jakýkoli čin či škody inspekci provázející. Nepotřebují k tomu žádný zatykač ani důkaz, že přepadený se skutečně dopustil nějakého zločinu, podezření stačí. Proti následkům inspekce není soudní odvolání.
Vypadá to asi takto: Codex s tabulkami stanovujícími, co je a co není potravina, operuje mimo státní legislativy. Nemusí zveřejňovat informace o složení povolených potravin. Jím zastoupené megakorporace tím získávají monopol na výrobu a prodej potravin a léčiv, neomezenou moc přimíchávat do potravin jakoukoli chemikálii a jakkoli je modifikovat. A zatajovat nám to. K udržení monopolu si zaměstnávají vlastní policii, která stojí mimo státní zákony.
Možná, že zase panikujeme a jsou to samí laskaví pánové. I tak, mohl by některý politik ověřit, jak hluboko už Codex Alimentarius prosákl do evropských zákonů a co tam kutí?
Vyšlo v MFDnes
Voda je přírodní potravina, poživatina nebo potravinový doplněk a na těch se nesmí uvádět, že mají nějaký hojivý nebo léčivý účinek. V zemích, které zavedly Codex Alimentarius. Tak si říká komise, která ve spolupráci s nadnárodními organizacemi FAO (potravinářská a zemědělská), WHO (světová zdravotnická) a OECD (ekonomická spolupráce a rozvoj) vytváří nejprve směrnice, pak regulace a pak zákony o tom, co smíme a co nesmíme jíst, vyrábět a prodávat a co o tom říkat. Pak je “implementuje”. Prosazuje, zavádí, vnucuje, nastoluje a dozírá. Celosvětově. Nebo téměř. Potřebuje k tomu formální souhlas vlád a přijetí příslušných zákonů. Ten získává tak, že neposlušné vlády bere k arbitráži za porušování pravidel volného obchodu u FAO a WHO.
Ty společně komisi založily v roce 1963 se záměrem (praví její portál) „rozvíjet potravinové standardy, směrnice a texty“ a s cílem „chránit zdraví spotřebitelů a fair obchodní praktiky v potravinářském obchodě a prosazovat koordinaci všech standardů potravinářství vykonávanou mezinárodními vládními a nevládními organizacemi“.
Pár drobností, které portál opomíjí, jsou jména osob, firem či organizací, které komisi tvoří. Jak byli vybráni a kolik jich je. Podle jakých kritérií a vědeckých důkazů směrnice a regulace vydávají. Ani programy jejich konferencí neuvádějí, kdo prezentuje kterou přednášku. Jejich tajnost je neprůstřelná.
Jak Codex funguje, ukázala svižnost, s jakou v listopadu 2011 prošly legislativou Nového Zélandu. Tamní „Zákon o bezpečnosti potravin“, rozšiřuje klasifikaci na „potraviny a potravinářsky přidružené produkty“. Včetně farmak a chemikálií s potravinovým použitím. Definuje je jako komoditu podléhající světovým pravidlům volného obchodu. Čili znemožňuje ochranu drobných lokálních potravinářů proti konkurenci megakorporací. Zakazuje distribuci přírodních potravin, ingrediencí a léčiv bez autorizace Codexu. Jacísi „inspektoři potravinové bezpečnosti“ nespadající pod státní právní systém, nýbrž patřící do soukromého sektoru (megakorporací), dostávají pravomoc provádět inspekce podezřelých porušovatelů. K tomu získávají imunitu proti právnímu postihu za jakýkoli čin či škody inspekci provázející. Nepotřebují k tomu žádný zatykač ani důkaz, že přepadený se skutečně dopustil nějakého zločinu, podezření stačí. Proti následkům inspekce není soudní odvolání.
Vypadá to asi takto: Codex s tabulkami stanovujícími, co je a co není potravina, operuje mimo státní legislativy. Nemusí zveřejňovat informace o složení povolených potravin. Jím zastoupené megakorporace tím získávají monopol na výrobu a prodej potravin a léčiv, neomezenou moc přimíchávat do potravin jakoukoli chemikálii a jakkoli je modifikovat. A zatajovat nám to. K udržení monopolu si zaměstnávají vlastní policii, která stojí mimo státní zákony.
Možná, že zase panikujeme a jsou to samí laskaví pánové. I tak, mohl by některý politik ověřit, jak hluboko už Codex Alimentarius prosákl do evropských zákonů a co tam kutí?
Vyšlo v MFDnes