ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement – Obchodní dohoda proti padělání) si vysloužila ve světě i z hodně odborných kruhů dostatek seriózní kritiky, než aby nad ní internetové médium mohlo jen tak mávnout rukou. České negativní reakce na ni však byly zatím spíš emoční než věcné. Od komediálního „na hranicích vám budou moci zabavit padělané značkové kecky koupené od Vietnamce“ po tragediální „konec svobody informací na posledním svobodném médiu internetu“.

Proti tomu komediálnímu se může namítnout, že dohoda má klausuli, podle níž signatáři nemusí stíhat drobné nekomerční užívání. Jenže to ještě neznamená, že nesmí. Bude-li vám nějaký chamtivý celník ty kecky chtít ukrást, dohoda mu to sice nenařizuje, ale ani nezakazuje. Jak se takové povolené „nekomerční užívání“ dá praktikovat, ukázal už před lety tehdejší britský ministr financí Gordon Brown na tom, jak řešil zrušení cel v rámci EU a povinnost povolovat občanům přivážet z Francie víno pro takzvanou nekomerční osobní spotřebu. Přesný limit na osobu nebyl stanoven (bylo by to porušením bezcelní dohody s EU) a tak Brownova speciální jednotka v přístavech zabavovala i jen trochu větší množství, které jste si vezli třeba na svatbu pro dvacet hostí. Zabavila vám s tím i auto coby nástroj trestného činu a poslala vás domů vlakem. Mohli jste se odvolat, pokud jste mimo veškerou pochybnost dokázali, že jste neměli v úmyslu žádné víno nikomu prodávat. Takže vaše auto i víno šlo po několika měsících do veřejné dražby. Zisk šel do pokladny Brownova ministerstva, pokud část z něho nezůstala za nehty celníkům. Byly takových případů tisíce. Takže troje kecky, a chraňpánbůh nové, už byste možná neobhájili.

Se všemi smlouvami a zákony se to má takto: I kdyby byly míněny sebelíp, dají-li se zneužít padouchy, budou jednoho dne zcela jistě padouchy zneužity. Podobným příslovím proti smlouvě protestovala řada organizací a skupin, když její první verze začínaly v roce 2008 z už dva roky probíhajících tajných jednání unikat na veřejnost. Díky internetu. Ke kritikům tajného jednání a některým zveřejněným klauzulím protestovaly desítky organizací jako Consumers International, Free Knowledge Institute nebo Free Software Foundation. Konference akademiků, právníků a profesních organizací v červnu 2010 vydala prohlášení, že text ACTA „ohrožuje řadu veřejných zájmů, včetně těch specificky popřených jednajícími stranami“.

Podezření, že dohoda ACTA bude sloužit padouchům, posílily informace, že se na tajných přípravách vedle vlád podílely nadnárodní megakorporace, včetně mediálních a internetových, ale pouze s podpisem smlouvy o nezveřejnění. Tajná jednání „o nás bez nás“ vždycky smrdí. Právníci upozorňovali, že paragrafy o stíhání loupeže autorských práv umožňují „invazi soukromí soukromých občanů na základě podezření bez řádného právního postupu“ – čili s presumpcí viny. ACTA v roce 2010 znepokojila i obvykle poslušný až netečný Evropský parlament. Ten po několika marných pokusech o získání textu od Evropské rady (tvrdící, že „zveřejnění by poškodilo řádný průběh jednání a oslabilo pozici EU“) zareagoval na uniklý text výzvou k „respektování základních práv jako svobody slova a práva na soukromí“ a odsouzením „kalkulované volby stran nejednat prostřednictvím dobře etablovaných mezinárodních orgánů jako WIPO a WTO, které mají zavedené rámce pro veřejné informace a konzultace“.

Nejspornější součástí dohody ACTA je její vztah k internetovým poskytovatelům. Na jedné straně jim zaručuje „bezpečí před určitými právními hrozbami“, ale pod podmínkou, že „přijmou a budou přiměřeně uplatňovat politiku zabývat se neautorizovaným ukládáním a předáváním materiálů chráněných copyrightem“ a že „neprodleně odstraní nebo zneschopní přístup“ k takovému materiálu, „po obdržení právně uspokojivého oznámení o porušení“.

To zní fair a vlastně i neškodně. Teoreticky. V praxi to může na internetová média mít stejný účinek jako už teď na mainstreamová. Žádost odstranění sporných materiálů podle dnešních zákonů musí projít soudním rozhodnutím a příkazem soudu internetovému poskytovateli. ACTA umožňuje soukromým firmám soudní rozhodnutí předcházet a pod záminkou ochrany copyrightu nebo patentu si vynutit odstranění informací, které jsou jim nepříjemné. Například o škodlivosti patentovaných farmaceutických, chemických nebo geneticky modifikovaných produktů. Internetový poskytovatel by se pak naopak musel soudně bránit a dokazovat svoje právo daný materiál na svých stránkách ponechat. Spor s nějakou státem financovanou organizací nebo nadnárodní megakorporací (pro něž je ACTA sladkou ukolébavkou) by ho přišel tak draho, že by pro něj znamenal finanční likvidaci.

Na tomto tenkém ledě se už dávno pohybují všechna tištěná, televizní a rozhlasová média. Proto se v nich málokdy dočteme informace, které by musela hájit u soudu proti někomu mocnějšímu a bohatšímu. V USA a Velké Británii jsou soudní pře tak drahé, že už jejich hrozba působí jako cenzura. Ta by se teď rozšířila i na internet. Některé věci, které se nás naléhavě týkají, už bychom se nikde nedočetli.

V dosavadní české debatě na toto téma převládá domněnka, že probíhá jakýsi konflikt mezi autorskými právy a svobodou informací. Že jedno ohrožuje druhé a že abychom ochránili svobodu, musíme zrušit nebo omezit autorská práva. Je to nebezpečný omyl. Svoboda a demokracie potřebuje obě – a udržovat mezi nimi rovnováhu. Na tu by se veškeré debaty měly soustředit. Urgentně. Po celosvětovém zavedení dohody ACTA by už na to mohlo být pozdě.

Psáno pro portál www.ceskapozice.cz