Dvě důkladně zasloužené Michelinovy hvězdičky Alcronu a La Dégustation prý povzbudily celou pražskou gastronomickou obec k lepší náladě, lepší pověsti, novým nadějím, větší kulinární zvídavosti českých jedlíků a k větší chuti do tvořivého kuchtění. Nějak se tahle nálada ale zatím zdaleka vyhýbá pětihvězdičkovému, ve světě proslulému, Muchovým výtvarným uměním dekorovanému a jménem Sarah Berhardt se pyšnícímu hotelu Paříž, který potřebuje dostat na holou.

Ne ani tak za to, že vám za malé pivo účtuje stovku – což je víc než londýnský Ritz, Savoy nebo Dorchester. (Účtovat si ve svobodném světě může kdokoli cokoli, co je mu někdo ochotný platit). Nýbrž za to, že vám jako součást jinak docela slušného (ač od Michelina na hony vzdáleného) menu nabízí něco, co patří taktak do špeluňky 4. cenové skupiny. Říká tomu „výběr českých a francouzských sýrů“. Ten po docela nápaditém hruškovém předkrmu a laskavém, ač trochu překořeněném candátovi působí i na skromně náročného jedlíka jako pár facek.

Ve snaze zjistit pro své anglické hosty, sýrové znalce a fajnšmekry, co tento výběr obsahuje, se dozvídám toto: z českých niva, hermelín a cihla, z francouzských „modrý a kozí srdíčko“. Tím „srdíčkem“ je mdlý čerstvý kozí krémový balený do tvaru srdíčka, tím modrým je jeden z nejnudnějších francouzských modrých sýrů, industriální bresse bleu. Standardní „výběr“ běžného českého supermarketu a sýry spíš klasicky snídaňové a mdlé. Rozumějme dobře: pětihvězdičkový hotel se nestydí večerním klientům patřícím přece jen k určité kultivované třídě podstrčit ohlídance od snídaně.

Moji sýrovým světem protřelí kamarádi jsou zvědaví na něco specificky českého, tak se číšníka ptám, zda nemají něco trochu zajímavějšího, alespoň tvarůžek. „To určitě ne,“ zní pohrdlivá odpověď.

Prosím vás, přestaňte už tvarůžek urážet. A taky mu přestaňte říkat syreček. Zaslouží si víc. Z běžných českých konzumních sýrů je to jediný, který můžete představit zahraničním sýromilům bez pocitu trapnosti. Je to lokální (odborně řečeno autochtonní) originál s tradicí několika staletí. Ve světě je mezi znalci zaveden jako „olmutzer“, čili Olomoučák. Němci a Rakušané mu říkají „Olmützer“ a museli kvůli němu toto pojmenování zrušit u svých tvarůžkových napodobenin. Máme jej chráněný patentem. Už sice dnes není, jak býval, ale co už dnes je, jak bývalo.

Kromě toho má dnes každý restauratér chovající minimální úctu k zákazníkům možnost experimentovat s tuctem domácích sýrů farmářských, které najde na pražských farmářských trzích – a farmáři mu je rádi doručí přímo. Neurážlivý výběr francouzských, italských nebo holandských najde dnes v Praze na každém třetím rohu.

Že se, chlapi, nestydíte. Vy si asi myslíte, že když jsem vás přestal pravidelně recenzovat, že už mě nedokážete naštvat. Tohle je pro českou duši, kulturu, sebevědomí a pověst ještě větší malér než ta usmolená sebranka vulgárních chamtivých politiků.

Chcete-li se naučit, jak vypadá výběr sýrů, zajděte si jednou do Le Terroir na nic než sýry s patřičným výběrem vína. A vzkažte ode mě šéfkuchaři Punčochářovi, ať ještě jen trošičku přitlačí na toho třetího Michelina.

Vyšlo v MFDnes