Že demokracie má na kahánku, zjišťuje už i český prezident, dlouho před ostatními evropskými politiky, ale s velkým zpožděním za každým běžným evropským občanem. Pražský Hrad musí být asi obestřen nějakou virtuální mlhou, že se odtamtud zdá tlak na demokracii odehrávat v jakési „virtuální rovině“, kde (slovy Václava Klause v MFDnes) „mediokracie pohlcuje demokracii, útočí na politický systém, snaží se přeměnit sociální neklid v chaos a připravuje půdu pro nástup sil chtějících zemi dostat na jinou cestu“.


Marně i při čtvrtém a pátém čtení prezidentova pozoruhodného textu a se záměrným časovým odstupem v naději na uvěření svým očím hledám nějaký kontext, z něhož by se tyto výroky zdály být vyjmuté, jak se vykladačům prezidentových výroků často stává. Při absenci takového kontextu mně nezbývá než si povzdechnout, že kráčeje ve stopách svého předchůdce, i tento prezident zabloudil z reality do nějakého toho virtuálna.

Tlak na demokracii není virtuální, nýbrž skutečný. Nevykonávají jej média, nýbrž politici, dnes už téměř všichni ve všech evropských zemích a už téměř dvě desetiletí. Že to tak dlouho vydržela, je zázrak. Vytvořili si politickou třídu, štědře placenou z daní svých poddaných, ale zcela odtrženou od jejich potřeb a nadějí a soustavně zapomínající volební sliby. V jejich rukách demokracie přestala být srozumitelně diskutovanou soutěží idejí, zájmů a řádů, mezi nimiž by voliči měli na vybranou. Stala se utopickou „třetí cestou“, v níž se prvky kapitalismu a socialismu téměř nerozlišitelně prolínají v onom jakémsi virtuálnu, na němž volba té či oné strany, toho či onoho politika nic nemění.

Politici všech barev přetvořili demokracii v systém, v němž takzvaně pravicové strany vykonávají tutéž politiku jako takzvaně socialistické, takže v něm už nikoho nepřekvapí, když uprostřed krize rádoby pravicové vlády rádoby nejpravicovější česká strana veřejně a bez uzardění přemýšlí o koalici se socialisty. Systém propojující všechny strany na tytéž mafiánské nebo megakorporační zájmy mrzačící svobodu trhu a znesnadňující drobné a střední podnikání. Systém, nad jehož nezměnitelností bdí nevolená a neodvolatelná třída evropských byrokratů a jejich lokálních úřadů, správ a organizací prorůstajících jako břečťan do každé skuliny života každého Evropana. Systém neuživitelný jinak než neustálým zvyšováním daní až do zbídačení všech, kromě oné třídy politické a na ni nestydatě přilepených mafiánských skupin bohatnoucích odsáváním peněz z kapes bezbranných občanů všech sociálních tříd a politických přesvědčení.

V takovém systému zůstávají svobodná média poslední a jedinou zbývající opozicí, díky níž jej alespoň začínáme vnímat a chápat, nemůžeme-li už na něm nic změnit. Alternativou k medializaci, jakkoli nepříjemně senzacechtivé a emoce bouřící, je bezmocně přihlížet demontáži posledních zbytků demokracie znemravnělou politickou třídou. I kdyby demokracii nakonec nedokázalo ubránit ani svobodné reportérství, přezdívat je na „zpravodajsko-mediální hry namířené na likvidaci podstaty našeho politického systému“, není od hlavy státu ani odpovědné, ani racionální.

Vyšlo v MFDnes