Buďme fair. Postavme v Česku tolik mešit, kolik husitských kostelů postaví Saúdská Arábie, Irán a Afghánistán. Navrhněme OSN, aby to přikázala mezinárodním zákonem o toleranci všech náboženství ve všech členských zemích bez výjimky a zavažme se, že to budeme dodržovat. Kostel za mešitu, křesťan za muslima.
Připomeňme OSN, že nejvíce perzekvovanou komunitou na světě je dnes dvě stě milionů křesťanů v islámských zemích nebo v zemích islámem dobývaných. Vraždy, šikany a pálení kostelů jsou tam na denním pořádku, od Indonézie po Sudán a Nigérii. Včetně demokratického a evropského Turecka, které už třicet let ilegálně okupuje území Evropské unie na severu Kypru, odkud vyhnalo 200 tisíc křesťanů a zničilo křesťanské památky. Jehož demokratický prezident ujišťuje, že neexistuje žádný umírněný islám a vyzývá muslimy v Evropě, aby se společensky neintegrovali, protože demokracie je jen vlak, z něhož seskočí, jakmile Evropu obrátí na islám. A poetizuje, (doslovný citát), že „minarety jsou naše rakety, mešity jsou naše kasárny a naši věřící jsou naše armády“.

Připomeňme OSN, že když už před půl stoletím islám ze svých zemí vyhnal Židy, kteří tam žili dvě tisíciletí, začíná teď provádět otevřeně masivní pogrom posledních zbytků komunit křesťanských, které tam rovněž žily dávno před ním.

Upozorněme OSN, že současní islámští vůdci trénují své zfanatizované masy na zničení Izraele a vyvražďování Židů rétorikou, jakou svět nepamatuje od německého nacismu.

Přiveďme pozornost OSN na stále častější a nezastíraná prohlášení islámských vůdců, že jejich cílem je ovládnutí celého světa a nastolení islámských zákonů. A věřme jim, že nelžou.

Buďme fair a neurážejme islám jako náboženství. Zabývejme se jen jeho politickými a ekonomickými aspekty a výsledky, podle známého přísloví „podle ovoce poznáš strom“. A pokusme se brát vážně ujištění jeho vůdců, že islám není slučitelný s demokracií, protože on je od Boha, zatímco demokracie je výtvorem lidským a tudíž rouháním proti Bohu.

Buďme fair a přiznejme, že všechna náboženství kdysi mívala období mladistvého vzteku a agresivity a ve jménu svého Boha vraždila bezvěrce a jinověrce. Berme však na vědomí, že s příchodem dosud nejhumánnějšího, nejférovějšího a ekonomicky nejúspěšnějšího politického uspořádání, jímž je sekulární demokracie, se všechna náboženství dobrovolně své agresivity vzdala a učí se žít v míru a rovnoprávnosti se všemi ostatními vírami, včetně atheismu.
Jedinou výjimkou je islám. Je jí tím, že místo aby se jako ostatní náboženství zabýval duchovním životem, etickou výchovou a kulturní tvorbou, nechává se ovládat a unášet dvěma aspekty svého učení, které jej proměňují z náboženství v krutý totalitní politický systém, jehož obdobu dokážeme nalézt jen v nacismu a komunismu. Tyto dva aspekty jsou systém zákonů zvaný šarijá a mocenská strategie jeho nastolování zvaná džihád.

Šariá je sbírka zákonů ustavených islámskými učenci před tísíciletím, neměnných a platných navždy a všude, kde islám vládne. Přes občasné neshody ve výkladu toho či onoho zákona v aplikaci na moderní dobu a v přísnosti trestů, se všichni uznávaní islámští učenci shodují na struktuře společnosti stojící na těchto základních principech:

Muslimský muž je nadřazený muslimské ženě.
Všichni muslimové jsou nadřazeni všem nemuslimům.
Všichni nemuslimové musí přijmout status podřadných občanů.
Muslimka se nesmí vdát za nemuslimského muže.
Muslim se může oženit s nemuslimkou, ale jejich děti jsou automaticky muslimové.
Muž se může rozvést jednoduchým oznámením ženě, že se s ní rozvádí.
Žena se může rozvést podáním žádosti k soudu, kde musí obhájit důvody k rozvodu.
Svědectví muslimské ženy má u soudu poloviční hodnotu muslimského muže.
Svědectví nemuslima může být zamítnuto jako neplatné.
Muslim (muž či žena) nesmí opustit islámskou víru.
Nemuslim nesmí veřejně kritizovat žádný aspekt islámu.
Muslim nesmí urážet svatou knihu a proroka, neboť tím se stává odpadlíkem.
Odpadlictví od islámu se trestá smrtí.

Smlouva zvaná „dhimma“ slibuje poddané neislámské třídě zvané „dhimmi“ právo na život, majetek, ekonomickou činnost a náboženskou praxi, výměnou za placení daně zvané „džizija“ (obvykle polovina produkce či příjmů). To vše pod podmínkou zákazu propagace svého náboženství, společenské, právní a politické podřízenosti muslimům, prokazování úcty a zákaz kritizování islámu, jeho proroka a muslimské vlády a podřízenosti islámským zákonům ve sféře občanské a politické. Porušení těchto smluvních povinností a zákazů podléhají trestům různé přísnosti až po trest smrti. Do kategorie „dhimmi“ spadají křesťané, židé a zoroastriáni, jako „lid knihy“. Ostatní jsou kategorií bezvěrců čili kuffarů, s volbou přijmout islám, otroctví nebo smrt. Do té spadá devadesát procent Čechů.
Právo šarijá oficiálně platí ve většině islámských zemí, i když ne všechny je stejně přísně uplatňují. Zatím jen v několika se, jak zákon přikazuje, důsledně zlodějům usekává ruka, neposlušné ženy jsou veřejně bičovány, nevěrné zahrabavány po ramena do země a kamenovány k smrti. Rekord v přísném dodržování šarijá má Sudán, kde v roce 2010 bylo neposlušných žen podle jedné internetové statistické zprávy veřejně zbičováno čtyřicet tisíc. Rostoucí počet islámských zemí se k zákonům šarijá vrací, nejnověji o jeho nastolení usilují země takzvaného „arabského jara“, kde moc viditelně přebírají zastánci přísného islámu, jakými je Muslimské bratrstvo, islámská obdoba dobře organizované fašistické nebo bolševické strany.

V Afghánistánu právo šarijá bezděky a absurdně obnovili američtí poradci „demokratické“ afghánské vlády bojující proti džihádskému Talibánu prosazujícímu právo šarijá, článkem 3 nové „demokratické“ ústavy, který stanovuje, že „v Afghánistánu nesmí žádný zákon být v rozporu s ustanoveními svatého náboženství islámu“.

Totéž se, rovněž bezděky, stalo v Iráku, odkud v posledních pár letech před násilím uprchl už téměř milion, přibližně dvě třetiny posledního zbytku starodávné křesťanské komunity.

V Turecku je téměř denně zanamenána takzvaná „vražda ze cti“, kterou podle práva šarijá smí vykonat otec neposlušné dcery nebo její bratr.
O rozsudcích v právu šarijá rozhodují náboženští politruci zvaní imámové a jejich rozsudky zvané „fatwa“ může na výzvu toho či onoho imáma vykonat kterýkoli poslušný muslim kdekoli na světě, aniž by obviněného musel předat policii a předvést před řádný soud. Fatwy takovýchto učenců mívají rozpětí od tragedie trestání humoru Salmana Rushdieho za knihu Satanské verše, po komedii trestání tragédie v podání Omara Sharifa hrajícího v italském televizním seriálu svatého Petra.

Podle zákonů šarijá se svět dělí na „dům islámu“ – zemí, kde vládne islám, a „dům války“ – uzemí, ke islám ještě nevládne, ale kde je povinností každého muslima islám zavést. Ne-li násilím, tak osidlováním a postupnou islamizací v rámci a s využitím místních zákonů. Islámské bratrstvo této formě říká „civilizační džihád“.

Slovo džihád znamená boj nebo úsilí a v současném politickém výkladu specificky náboženskou povinnost dobýt a podmanit svět a podřídit jej všemi dostupnými prostředky tyranii totalitních zákonů a nadvládu nad všemi kulturami, vírami a praktikami a jejich postupnou likvidaci. Tak pod islámem navždy zanikly kultury byzantského křesťanství, perského zoroastriánství, afghánského, pákistánského a indonézského buddhismu a hinduismu.

Džihádem je svět islámu stále zmítán konflikty a bojem proti nepřátelům, vnitřním i vnějším, protože žije ve schozofrenii. Zatímco si mírumilovní muslimové každý den na potkání přejí „salaam alejkum“, džihád je udržuje v permanentní válce se sebou samými a celým světem.

Toto vše jsou výmysly čistě politické a nemohou mít nic společného s Bohem, který jak víme z Bible, stvořil všechny lidi k obrazu svému, tudíž rovnoprávné. Prakticky všechny aspekty práva šarijá porušují Univerzální deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 vyhlásila OSN a která se od té doby stala kritériem lidských práv pro celý svět. Kromě světa islámu od roku 1993, kdy OSN uznala zároveň i Káhirskou deklaraci islámských lidských práv, která mimo jiné stanovuje, že „protože islám je náboženství nezkaženého charakteru, zakazuje se vykonávat jakoukoli formu nátlaku na člověka nebo zneužívat jeho chudoby nebo ignorance ke konverzi na jiné náboženství nebo atheismus“. Právo vykonávat veřejnou funkci „platí jen v souladu s právem šarijá“, které zakazuje muslimům podrobit se vládě nemuslimů. Svobodu slova zaručuje tím, že „každý bude mít právo vyjádřit svůj názor svobodně takovým způsobem, který nebude protiřečit principům šarijá“. A navíc dává každému „právo hájit, co je správné a propagovat, co je dobré a varovat před tím, co je špatné a zlé, v souladu s normami islámského práva šarijá“. A ještě také zakazuje „zneužívat informace takovým způsobem, že by porušovaly posvátnost a důstojnost proroků, podkopávaly morální a etické hodnoty nebo rozkládaly, korumpovaly či poškozovaly společnost a oslabovaly její víru.“

Tato Káhirská deklarace je součástí „civilizačního džihádu“, de facto návodem, jak zákony šarijá postupně zavádět do celého světa. Výčet těch několika hlavních bodů šarijá potvrzuje, že tato sbírka zákonů je neslučitelná s principy liberální demokracie a ústavami západních států. Potvrzují to nejen nesčetné výroky islámských kleriků, nýbrž i Evropský soud pro lidská práva výnosem z roku 1998, že zavádět právo šarijá byť i jen částečně vedle evropských právních systémů by bylo porušením Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod, neboť by „zrušilo úlohu státu jako ručitele osobních práv a svobod a porušovalo princip nediskriminace jednotlivců pokud jde o požívání veřejných svobod, které jsou jedním ze základních principů demokracie“.
Přesto však v posledním desetiletí šarijá krůček po krůčku proniká do legislace několika evropských zemí, které mají početné muslimské menšiny. Podle zákona šarijá, že nemuslim nesmí kritizovat jakýkoli aspekt islámu, i kdyby kritika byla pravdivá, byla v Rakousku odsouzena bývalá pracovnice rakouských diplomatických úřadů Elisabeth Sabaditsch-Wolffová za „vzbuzování nenávisti vůči náboženské skupině“ a „urážku náboženství“, kterého se měla dopustit pravdivým a v Koránu potvrzeným výrokem, že Mohamed by pohlavním stykem s devítiletou byl podle dnešních evropských zákonů označen za pedofila. Podle téhož zákona šarijá v Dánsku stíhán novinář Lars Hedegaarda v Holandsky stíhám byl, ale nakonec žaloby zproštěn, poslanec Geert Wilders, který žije pod trvalou policejní ochranou od vyhlášení islámské fatwy smrti před deseti lety.

Soudy šarijá jsou již ustaveny, s platností zatím jen pro muslimy, ale s rozsudky přijímanými obecně, v Británii, Norsku, Švédsku, Francii a nejnověji v Katalánsku. Ve všech těchto zemích se vytvořily islámské enklávy žijící izolovaným životem od domorodého národa, ale z velké části na jeho útratu. Zóny šarijá byly vyhlášeny ve dvou londýnských čtvrtích, kde muslimská většina ovládla demokratickými volbami městskou správu. Několik britských a francouzských měst, norské Oslo, švédské Malmö a holandský Rottedram se stávají islámskými městy, jak se muslimská komunita blíží padesáti procentům. Na druhé straně Evropy islamizace sílí v Rusku (kde nedávno ulice zaplavily modlitební demonstrace desítek tisíc muslimů), v Kosovu (kde dochází k vylidnění srbské populace) a v Makedonii (kde zavedení zákonů šariá agresivně žádá pětadvacetiprocentní muslimská albánská komunita.

Střední Evropa je posledním evropským územím, kde džihád ještě ve velkém nezaútočil. Má tedy ještě chvilku čas se poučit z jeho metod a postupů a nedovolit mu zde ani začít. Má ještě čas se rozhodovat, zda chce žít v demokracii nebo dhimmikracii. Nejde o persekuci jednoho z mnoha náboženství, nýbrž obranu chřadnoucích zbytků pracně a bolestivě po generace budované demokracie, svobody myšlení a respektu k lidským právům. Z historie šíření islámu se můžeme poučit, že jejich ztráta by mohla být trvalá.

Ale buďme fair. Nabídněme islámu smlouvu, že vzdá-li se džihádu a prohlásí-li zákony šarijá za zločin trestný podle demokratických zákonů a mezinárodních úmluv o lidských právech a zaručí-li ve svých zemích rovná práva všem vírám včetně atheismu, postavíme mu krásnou mešitu, uvítáme jej salaam aleikum a oslavíme to šampaňským.